„Jsi zvíře.“
Když to Kaufman říkal, šla mu od pusy pára. Přitáhl si k tělu polární černou bundu a čepici si stáhl až k očím. Ze vzdáleného konce kotliny byly slyšet rány ruských dělostřelců. Od Debalceva stoupal k nebi černý kouř. Ve městě hořela auta, hořely domy.
„Nic to nebude,“ řekl.
„Říkají, že Rusáci dnes nasadí nějakou novou raketu.“
„To říkají vždycky.“
„Já s tebou nejdu.“
Šoféři transportérů z Ukrajiny, kteří postávali hned vedle nich, nerozuměli ani zbla z toho, o čem novináři mluví. Beze slova potahovali z cigaret opřeni o transportér. V jejich ostrých tvářích ani jedna emoce.
„Jsi srab.“
„Jo, připouštím. Ale ty jsi hloupý zvíře.“
Směrem od města přijela sanita. Na ní nevlál z okýnka u řidiče bílý hadr jako u vozů civilistů. Zastavila na kontrolním stanovišti, vystoupila z ní posádka a potřásla si rukama s ukrajinskými vojáky.
„S nimi se můžeš vrátit do Kramatorsku,“ řekl.
„Ty si prostě potřebuješ dokázat, že máš největšího ptáka, co?“
„Nemáme dost dobrý fotky.“
„K článku to stačí.“
„Můžou bejt lepší.“
„Do prdele. Prostě ses rozhodl, že budeš riskovat svůj život. Ale můj nebudeš.“
Jeden z ukrajinských vojáků vstal od transportéru a přistoupil k nim.
„Měli bychom vyrazit.“
„Určitě nejedeš?“ zeptal se Kaufmana, přetáhl si neprůstřelnou vestu přes hlavu a zapnul suchý zip.
„Ne.“
„Potkáme se v Kramatorsku.“
„No to doufám.“
Nastoupil k ukrajinským vojákům a vyjeli směrem k městu. Z okýnka viděl, že…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
