Rozvlněný Balatony

Já na to byl stavěnej už úplně odmalička, ale nemyslete si, že naše rodina byla něco extra, žádný podmínky, nebo že by mě k tomu někdo ved. Trochu mi teda píchlo, že moje máma dělala pomocnou kuchyňskou sílu v jedný vývařovně, a tak jsem dost brzo moh začít trénovat se suchejma kolínkama a s chlebem. Jo a to snad už každýmu dojde, že taky s ukáplým sádlem. U mámy v práci jsem byl pečenej vařenej, aby na mě někdo dohlížel. A už to jelo. Chudinka máma byla spíš proti, myslela si, že za to můžou hormony. To tenkrát čerstvě přišlo do módy, ty hormony. Jedeš votamcaď, tele hloupý, dyť budeš tlustej jak bečka a schramstne tě kočka, todle mi dycky říkala, to si pamatuju. To víte, těžkej kuchyňskej průmysl, koček tam bylo nepočítaně, už jenom kvůli krysám. Byla proti, ale stejnak mě jednou ukázala kuchařovi. Co mu říkáte, to je můj Kolománek. V září jde do první třídy a už dovede spořádat kilo sádla.

Chlápek se začal řehnit, tendle puleček, jo? Tomu mám věřit? Dyť by ho to vodrovnalo, Piroško, ale nakonec, aby byla sranda, navážil to kilo a namazal mi ho na pokličku od velkýho hrnce. Tak teda ukaž, co umíš, když seš takovej borec! A jestli bych to prej zkusil se stopkama. Beze všeho. Máma nervózně přešlapovala a tak ňák divně se jako chichotala, asi čekala trapas. A já s tím lepivým a děsivě dusivým kupovaným sádlem udělal minutu dvacet devět. Kuchař koukal střídavě na stopky a na prázdnou pokličku, sveřepej buldočí ksicht se mu protáh a chrchlal, jako by startoval motorku. Ale…