Kultura/mix

FILM TÝDNE

Portréty velkých mužů jsou zavedený podžánr dokumentární tvorby. Podle šablony zahrnující pozitivní výpovědi blízkých a doklad výjimečnosti portrétovaného vyprávějí život jako drama, na jehož konci stojí úspěch jako klíčová hodnota a míra všech věcí. Třeba známé fotografie a ceny World Press Photo jako v případě fotografa Antonína Kratochvíla, který odešel v šedesátých letech z Československa a vybudoval si v zahraničí úspěšnou kariéru. Parametry portrétu velkých mužů splňuje Můj otec Antonín Kratochvíl v režii Andrey Sedláčkové.

Není pochyb o tom, že Kratochvíl vynikl ve svém oboru. Nafotil během pětačtyřiceti let řadu ikonických fotek, stvořil rozpoznatelný rukopis, vystavoval po světě, který i několikrát procestoval a zachytil na film – hlavně válečné konflikty a jinak bolavá místa. Fotil Davida Bowieho i Boba Dylana. V New Yorku založil agenturu VII Photo Agency. V USA se ocitl dobrodružnou cestou přes Rakousko a Švédsko. Doma tehdy nechal těhotnou novomanželku. Svého syna Michaela, který myslel, že je jeho otec mrtvý, poznal až po revoluci. Vzal ho do učení. Čtyřikrát se oženil, vedle Michaela má ještě další dva syny.

Vztah mezi otcem a synem tvoří zajímavou rovinu jinak nekritického portrétu osobnosti, kterou autorka obdivuje. Jako talentovaného umělce, ale i jako muže, jenž se „popral se životem“ a neukázal strach ani tváří v tvář smrti. Pohled syna na chlapáctví sebestředného muže, kterého manželky i děti obtěžovaly při…