Vůně jménem petrichor

Vůně dešťových kapek dopadajících na prohřátou zem při jarní nebo letní přeháňce patří bezesporu k neopakovatelným čichovým zážitkům. Těžko hledáme člověka, který by ji neměl spojenou s pocity čerstvosti a čistoty, ale také s emocemi jako třeba „láska vonící deštěm“ či vzpomínkami na dětství a prázdniny trávené u babičky na venkově. Možná proto dostala tato „vůně“ vzletný název petrichor, což je složenina z řeckých slov petros – kámen – a ichor – tekutina, jež proudí v žilách bohů.

Jak ale může voda obsažená v dešťových kapkách „vonět“, pokud je, jak všichni víme, bez chuti i zápachu? Vysvětlení přinesli vědci již dříve, nicméně zájem o vzrušující téma neutuchá ani v současnosti. Jeden z jeho směrů dokládá čerstvá studie ve vědeckém časopise Nature.

Kapka v bazénu

To, že za libé pocity vyvolané jarním deštěm může hnilobný pach bakterií, se romantickým duším nemusí zrovna líbit. Je tomu ale tak. Už v polovině šedesátých let 20. století vědci odhalili, že za vším stojí vláknité půdní bakterie streptomycety, které svým životním cyklem připomínají plísně a v půdě a rostlinných zbytcích jsou hojně zastoupeny více než pěti stovkami dosud popsaných druhů. Pozoruhodnost streptomycetů spočívá hlavně v jejich schopnosti produkovat široké spektrum látek s antibakteriálními, antivirovými, protiplísňovými a protinádorovými účinky (ve farmaceutickém průmyslu nacházejí využití při výrobě antibiotik); toto vše slouží jako obranný val proti bakteriální konkurenci. Kromě jiného…