Co člověka posiluje

Před čtyřmi lety obletěla svět fotografie, na níž americký novinář Scott Carney stojí na vrcholku nejvyšší africké hory Kilimandžáro. Do výšky téměř šesti tisíc metrů se vyšplhal po boku svého učitele, holandského rekordmana Wima Hofa přezdívaného Iceman. Na tom by nebylo nic až tak zajímavého, nebýt pozoruhodných okolností téhle výpravy. Skupina mužů bez větší horolezecké zkušenosti výstup zvládla namísto obvyklých pěti dnů potřebných k aklimatizaci těla na řídnoucí kyslík za pouhých 28 hodin a většina účastníků stoupala na ledový vrchol do půl těla nahá. Přestože jim experti předpovídali vážné problémy nebo rovnou smrt podchlazením, rozesmátí pánové si nahoře pořídili pár snímků a ve zdraví se vrátili zpátky do údolí užívat si nový zápis do Guinnessovy knihy rekordů.

Kniha Co tě nezabije, kterou poté Scott Carney napsal na základě svých zkušeností po boku holandského guru, se v roce 2018 stala globálním bestsellerem. A zrodila nečekaný fenomén. Zástupy pozemšťanů dnes trénují speciální dechová cvičení a potápění do ledové vody, aby tak jako Hof a Carney dokázali posunout hranice své odolnosti netušeným způsobem.

Americký novinář, jenž se jinak věnuje hlavně investigativním reportážím z krizových oblastí, vydal letos na jaře volné pokračování svého literárního hitu. V titulu nazvaném The Wedge: Evolution, Consciousness, Stress and Key to Human Resilience (Klín: Evoluce, vědomí, stres a klíč k lidské odolnosti) prozkoumává možnosti lidského těla a mysli ještě hlouběji. A zdá se, že načasování mu docela vyšlo. V časech všeobecné nejistoty je po tipech na zvýšení odolnosti rozhodně poptávka.

Resilience, jak se schopnosti našeho organismu čelit nepříznivým vlivům odborně říká, se totiž nehodí jen v souboji s ledovými vichry na svazích Kilimandžára. Stejné principy platí v našich každodenních bitvách ve světě, který pandemie právě teď proměnila k nepoznání. A nejen polonazí dobrodruzi, překonávající hranice možného, ale i psychologové, kteří studují odolnost u přeživších genocid, dětí z rozvrácených rodin nebo vojáků speciálních jednotek, mají pro dnešní časy jednu dobrou zprávu: člověk vydrží mnohem víc, než si myslí.

Pán vlastní teploty

„Po dvaceti vteřinách s rukou v ledové vodě jsem měl pocit, že to dál nezvládnu,“ směje se Tomáš Husták. „Ta bolest byla strašná.“ Je třetí květnové pondělí a dvaačtyřicetiletý majitel autobusové společnosti z Jihlavy právě popisuje zážitky ze semináře, který absolvoval o den dříve. Učil se na něm metodu, díky níž zmíněná dvojice dobrodruhů zdolala nejvyšší bod Afriky. A i v jeho hlase je ještě slyšet euforie z toho, že dokázal překonat sám sebe.

Podobně jako mnoho dalších zvědavců Tomáše Hustáka k vlastní ochutnávce inspirovala zmíněná kniha Scotta Carneyho, kterou poslouchal při dlouhých cestách za volantem autobusu. Její autor mimo jiné popisuje, jaké zdravotní přínosy mu léta strávená s holandským učitelem přinesla, a Hustáka napadlo, že by řízený ponor do ledové vody možná pomohl jeho ženě od záchvatů paniky, které ji občas přepadají. Počátkem května dostala manželka společnou vstupenku na workshop jako dárek k narozeninám.

Holandský ledový muž Wim Hof svou metodu vyvíjí od devadesátých let, kdy se musel vyrovnávat s osobní tragédií. Jeho žena a matka čtyř dětí spáchala v důsledku chronických depresí sebevraždu a nešťastný vdovec začal pod vlivem téhle zkušenosti experimentovat se svou vlastní odolností.

Postupně vyvinul speciální dechová cvičení, která spočívají v kombinacích hlubokého intenzivního dýchání střídaného se zadržováním dechu. Hof prohlašoval, že díky nim dokáže lépe ovládnout autonomní systémy svého těla, jako je třeba termoregulace, imunita nebo poplašný stresový systém, a na důkaz svých slov začal nově nabytou odolnost demonstrovat zdoláváním různých rekordů. Momentálně jich drží víc než dvacet, z těch skutečně impozantních stojí za zmínku třeba půlmaraton uběhnutý naboso v trenýrkách v minus dvaceti stupních v arktické tundře nebo světový rekord v ponoru do ledové vody, kde Holanďan vydržel téměř dvě hodiny.

Vědeckým uším znějí jeho tvrzení, že dokáže řídit mechanismy vlastní biologie trochu nadsazeně, ale charismatický Iceman svou odolnost nabízí expertům k přezkoumání. Výzkumných pokusů zatím proběhlo jen pár, některé ale potvrdily Hofovu nebývalou schopnost ovládat svou vnitřní teplotu a imunitní reakce. Zdá se, že ledový rekordman si dokázal osedlat stresový systém vlastního těla lépe než většina smrtelníků.

Mysl a led

Dodejme pro pořádek, že teorie v pozadí, která tuhle pozoruhodnou odolnost vysvětluje coby důsledek vědomé manipulace kyselostí vlastního organismu, zatím pro exaktní vědce zůstává spíše sporná.

To ale Wimu Hofovi rozhodně neubírá na přitažlivosti. Skoro se zdá, že každý, kdo se s ledovým mužem setká, záhy podlehne kouzlu jeho metody. Stalo se to zmíněnému Scottu Carneymu, který v roce 2014 přiletěl do Nizozemska napsat článek pro Playboy, v němž plánoval Icemana demaskovat coby šarlatána. Společné cvičení po mistrově boku jej ovšem proměnilo v Hofova apoštola. Speciální dýchání a ponory do ledové vody mu mimo jiné pomohly vyléčit chronické autoimunitní onemocnění, které ho trápilo od dětství.

A o zásadní životní změně mluví i Jakub Chomát (36), jeden z prvních českých vyškolených instruktorů. „Býval jsem zimomřivé dítě,“ vzpomíná. „Rodiče mi zakódovali do hlavy, že když mám studené nohy, musím se víc obléct. No a když jsem něco podobného začal radit našim dětem, zeptala se mě žena, jestli problém není náhodou v mé hlavě.“

Chomát se předloni přihlásil na workshop do Mnichova, kde se do ledu pod Hofovým vedením potápělo celkem tři sta lidí, a po euforickém zážitku si udělal instruktorský výcvik, opustil manažerskou práci v nadnárodní firmě a dnes na podobné cestě provází ostatní. Své děti ani sebe už dnes nebalí do svetrů, otužilost však podle něj není hlavní podstatou nově nabyté odolnosti. „Naučil jsem se rozpoznávat impulzy svého těla a získal svobodu na ně reagovat jinak než automaticky,“ vysvětluje zaujatě instruktor. „Což se hodí v jakékoli stresové situaci.“

Nedávno si to vyzkoušel v praxi, když jeho roční syn, který navíc trpí poruchou srážlivosti krve, v čase vrcholící pandemie spadl z výšky přímo na hlavu a ošklivě se zranil. Nastupující paniku a doléhající obavy, jak je v nouzové situaci přijme zdravotní systém, Jakub Chomát spolu s manželkou nejprve „rozdýchali“ podle doporučení svého učitele a pak si s chladnou hlavou rozdělili úkoly a spustili záchrannou akci.

Právě na Chomátův workshop předminulou neděli dorazil i Tomáš Husták se svou ženou. Po úvodním vysvětlování a nácviku příslušných dechových technik následovala první ostrá zkouška. Adept workshopu v ní má za úkol vydržet s rukou ponořenou do vody s ledem, aby si vyzkoušel, co jej čeká později odpoledne – totiž kompletní dvouminutový ponor do vody s teplotou těsně nad bodem mrazu. „Bolelo to hrozně, ale po nějaké době jsem bolest rozdýchal,“ popisuje absolvent úspěšné překonání své krize. „A když jsem se pak potápěl do ledu celý, už jsem věděl, jak na to.“

Soustředěním na dech prý odvrátil nastupující třas, jímž se tělo snaží svého majitele přesvědčit, ať utíká někam do tepla, protože mu hrozí nebezpečí. Po dvou minutách vylézal z bazénu s euforickým pocitem, že je mu v ledové vodě kupodivu dobře a vydržel by tu i déle. „Pro mě je to celé důkaz toho, že lidská mysl dokáže neuvěřitelné věci,“ shrnuje své poznání novopečený vyznavač Hofovy metody. „Tohle si chci odnést do života.“

Myšlenky na otravu

Pokud už je vám všechno to ledové nadšení trochu podezřelé, nejvyšší čas si trochu zchladit hlavu – nebo v tomto případě spíš zahřát. Extrémní otužování má svá rizika, o čemž se přesvědčila třeba polská horská služba, když v prosinci roku 2018 zachraňovala sedm praktikantů metody Wima Hofa, kteří si vyrazili na Sněžku jen ve spodním prádle a evidentně svou odolnost trochu přecenili. „K tragédii chybělo jen málo,“ komentoval zásah náčelník záchranářů a vyzval turisty, ať používají oblečení a zdravý rozum.

Ať už si o stále populárnější seberozvojové technice myslíme cokoli, jisté je, že otužilý Holanďan v ní dobře vyhmátl jeden princip, jímž se budování odolnosti řídí a který se může docela dobře hodit i v teple domova nebo kanceláře. Scott Carney mu ve své čerstvě vydané knize říká „klín“ (the wedge) a pro lepší pochopení jej ilustruje příběhem z lékařských žurnálů, jenž s odolností na první pohled nesouvisí.

Před pár lety dorazil na pohotovost nemocnice v americkém státě Virginie mladý muž a těsně před tím, než zkolaboval, stihl službě na recepci oznámit, že v sebevražedném pokusu spolykal tubu léků na depresi. Ztrácel vědomí, byl zbrocený potem a vyšetření tlaku a pulzu potvrzovalo, že jeho organismus má vážné potíže. „Pacient A“, jak jej později nazval autor odborného článku v časopise General Hospital Psychiatry, dostal kapačku a tým zdravotníků začal rychle pátrat, jaká chemikálie vlastně otravu způsobila.

Prázdná tuba v pacientově kapse ukazovala, že nešlo o běžný lék z lékárny, ale zatím neregistrovaný preparát podávaný v rámci klinické studie. Když se lékařům podařilo telefonicky spojit s příslušným výzkumným pracovištěm, číselný kód na obalu odhalil nečekanou pointu otravy. Pacient byl zařazen do studie nových antidepresiv – ovšem coby součást kontrolní skupiny, která dostávala placebo. Kapsle, jimiž se nic netušící pan A pokusil zkrátit své pozemské trápení, obsahovaly obyčejný cukr.

Co má tenhle příběh společného s lidskou odolností? Podle Scotta Carneyho extrémní případ jevu, kterému vědci přezdívají „nocebo efekt“ (opak známějšího placeba), dokazuje, jak silně dokáže přesvědčení naší mysli ovlivňovat autonomní fyziologické procesy. Tělo pacienta A vykazovalo signály otravy, protože nešťastníkova mysl otravu očekávala.

Autor nové knihy zažil při svém výstupu na Kilimandžáro něco podobného, ovšem zrcadlově obráceně. Úsilím své mysli a s využitím Hofovy techniky dýchání dokázal ovlivnit reakci těla, které mělo podle všech předpokladů umrznout nebo kolabovat nedostatkem kyslíku. Místo toho prožívalo euforii a pocit splynutí s okolní přírodou.

Na cestách za klíny

Nejde přitom o žádné metafyzické kouzlo, Carney dodává, že ve skutečnosti je odolnost druhu Homo sapiens mnohem větší, než si obvykle připouštíme. Evoluce vybavila náš organismus pro výrazně drsnější podmínky, než jaké skýtá současný pohodlný život při pokojové teplotě. Hluboko v naší biologii tak dřímají nevyužité možnosti, jejichž aktivací nejen vydržíme mnohem víc, ale coby třešničku na dortu navíc zažíváme euforický pocit, že jsme „skutečně“ živí. „Odolnost je naše dědičné právo a klíč k ní nalezneme, když se znovu vystavíme stresorům našeho přirozeného prostředí,“ píše Carney.

Tím klíčem je v jeho podání právě onen „klín“, jakýsi akt naší vůle, který vědomě vsuneme mezi podněty přicházející z prostředí a automatickou fyziologickou reakci zhýčkaného těla. Naše vlastní volba, která v neuronových spojích vytvoří mapu nové zkušenosti.

Scott Carney se za sběrem takových zážitků vydává napříč planetou, takže jeho kniha připomíná jakýsi dobrodružně vědecký cestopis. Účastní se laboratorních experimentů vědců zkoumajících strach a úzkost, učí se párovému házení těžkými kovovými kettlebelly, které kvůli vysokému riziku zranění dokonale zapojuje pozornost účastníků a uvádí je do příjemného stavu „flow“.

Potápí se do tanku se slanou vodou, aby dosáhl úplné smyslové deprivace a lépe vnímal signály svého těla, s peruánským šamanem pije odvar z halucinogenních rostlin nebo u litevských tradičních léčitelů absolvuje prastarý saunový rituál s extrémním střídáním teplot. „Vsunout klín znamená naučit se jazyk, kterým tělo komunikuje s prostředím,“ shrnuje dobrodruh, co se na svých výpravách dozvěděl. „Když relaxujeme v chladu, nacházíme klid v chaosu, nebo čelíme věcem, které nás děsí, učíme náš nervový systém novému arzenálu možných odpovědí.“

Oním klínem, který změní staré paradigma, může být zaměření pozornosti, nebo naopak její přesměrování od nepohodlí jinam, způsob dýchání, kterým deaktivujeme svou poplachovou reakci, psychedelická látka nebo třeba uvědomění si širší perspektivy, která pomáhá zvládnout emoce a překlenout se přes drobná dramata. A přestože se chvílemi zdá, že ve své teorii Carney používá atraktivní termíny a neurobiologické vhledy pro celkem známé principy, některé výsledky jeho cest jsou celkem působivé.

Když v laboratoři neurovědce a specialisty na výzkum úzkosti Justina Feinsteina novinář vdechuje vzduch se zvýšeným obsahem oxidu uhličitého, což je experimentální způsob, jak v lidech spustit sebezáchovnou paniku, vydrží Carney jako první návštěvník v historii laboratoře k úžasu přihlížejícího vědce v klidu až do konce pokusu. „Přeprogramoval jste část svého těla,“ komentuje data z měřicích přístrojů nevěřícně Feinstein a na základě setkání pak zahájí bádání, zda by trénink odolnosti vůči CO2 nepomohl pacientům s úzkostí dostat pod lepší kontrolu jejich stresový systém.

Carney ovšem podobně jako jeho holandský guru odmítá, že by byl jakýmsi novodobým supermanem. Má prý jen zvládání stresu trochu natrénované. „Ve skutečnosti jsme všichni silnější, než si myslíme,“ shrnuje. „Máme nástroje, jak změnit svou odolnost, a můžeme je aplikovat v jakémkoli prostředí.“

Optimistický sendvič

Jako povzbuzení do nejistých časů to zní nadějně a experimentátor Carney si v mnoha svých závěrech docela rozumí se současnou akademickou psychologií. I ta dnes dospívá k závěru, že lidé jsou obecně odolnější, než se zdálo.

Před půlstoletím to tak úplně nevypadalo. Oboru dominoval objev fenoménu tzv. naučené bezmoci, z nějž vyplýval spíše opak – totiž že lidé se pod vlivem těžkých a nepředvídatelných okolností snadno propadnou do letargie. Potvrzovaly to pokusy se zvířaty, v nichž potkani, psi nebo třeba švábi po opakovaných elektrošocích, jejichž logice nerozuměli, rezignovali a ztráceli chuť a vůli se zachránit. Něco podobného (v méně drastickém provedení) pak potvrdily i experimenty s lidskými dobrovolníky.

Hlavním objevitelem fenoménu naučené bezmocnosti byl v roce 1967 americký psycholog Martin Seligman a působí jako kouzlo nechtěného, že o čtvrt století později stál tentýž muž u zrodu velkého obratu ve svém oboru. Totiž zrození tzv. pozitivní psychologie, která namísto slabostí druhu Homo sapiens začala zkoumat jeho silné stránky. Seligman vyměnil studium rezignace za výzkum odolnosti a přišel s první ucelenou teorií, na čem vlastně houževnatost člověka čelícího nepříznivým vlivům záleží.

Tehdy v devadesátých letech minulého století už se mohl opřít o letité studie svých kolegů, kteří se snažili přijít na kloub jedné záhadě, jež dodnes patří k evergreenům výzkumu odolnosti. Proč některé děti z chudých a rozvrácených rodin dokážou v životě uspět, a jiné (bohužel většina) skončí vlivem prožitého stresu stejně špatně jako jejich rodiče?

Pionýr tohoto bádání, americký psycholog Norman Garmezy, objížděl v sedmdesátých letech minulého století školy napříč Spojenými státy a nechával si od jejich ředitelů doporučit chlapce a dívky, kteří doma prožívali peklo, a přesto se zdálo, že je nic nezlomí. Dobře se učili, rádi pomáhali ostatním a tvářili se, jako by jejich domácí trápení ani neexistovalo. Z tisíců dětí, které potkal, vědec později dojatě vzpomínal na devítiletého chlapce, jehož matka-alkoholička byla tak chudá, že syn k svačině dostával jen dva plátky suchého chleba přiložené k sobě. Svůj „sendvič“ každý den spořádal s úsměvem, jako by v něm byla slanina s vejci, a celá třída věděla, že rozhodně nestojí o projevy lítosti.

Pátrání ve školách odhalilo jedno poznání. Děti, které svou odolností překonají špatné startovní podmínky, musí mít zpravidla trochu štěstí – třeba v tom, že se v jejich okolí kromě násilníků a alkoholiků vyskytuje také vlídná teta nebo soused, o něž se mohou trochu opřít. Kromě toho je ale spojuje podobná kvalita, již výzkumnice Emmy Werner nazvala „centrem vnitřní kontroly“. Odolní kluci a holky se chovají jako malí individualisté, kteří si vykládají svět po svém, jsou zároveň velmi sociální, ale věří, že mají vývoj ve vlastních rukou. To oni sami, a nikoli nepříznivé okolnosti rozhodují o své budoucnosti. „Ačkoli nejsou nijak zvlášť obdarovaní, dokážou využít každou svou dovednost na maximum,“ všimla si Emmy Werner.

Nastartovat růst

„Klíčem k odolnosti je optimismus,“ shrnul později zmíněný Martin Seligman a v rámci svého pozitivního obratu sestrojil přehledný model obvyklých emocionálních reakcí na životní karamboly. Říká mu 3P (personalizace, pervazivita, permanence) a znamená to jednoduše, že nepříznivou událost máme tendenci vnímat jako osobní (selhal jsem, vyhodili mě z práce…), všeprostupující (všechno je teď špatně) a trvalou (už nikdy to nebude jako dřív).

Seligman, který v budování odolnosti školí třeba americkou armádu, zjistil, že jednoduchým „klínem“, jímž můžeme sami sobě v nelehkých časech pomoci, je tenhle dotírající narativ obrátit tak, aby byl neosobní, specifický a dočasný. Tedy: propouštění ve firmě nemá nic společného s mými kvalitami, je to jenom práce, ale pořád mám skvělou rodinu, a až se ekonomika rozběhne, místo zase najdu.

Odolnost skrývá na rozdíl od jiných psychologických kategorií jednu pozoruhodnou zákonitost. Přestože její předpoklady jsou částečně geneticky dané, nedá se získat jinak než právě skrze úspěšný průchod nástrahami a protivenstvím. A jak postupně zjišťovali pozitivně orientovaní psychologové, i ty nejhorší věci, které se v životě stávají, máme přirozenou tendenci proměňovat ve zlato rozvoje naší osobnosti, jemuž se odborně říká posttraumatický růst.

Ten se v oboru měří dotazníkem zkoumajícím třeba vztahy jedince k ostatním lidem, otevřenost vůči životu, rozvoj zájmů nebo spirituality. Pozoruhodnou vazbu mezi tragédiemi a růstem potvrdila například nedávná studie českých přeživších holokaustu, kterou v Národním ústavu duševního zdraví prováděl psycholog Marek Preiss. „Nefunguje to tak samozřejmě u každého, ale ta souvislost je statisticky významná,“ vysvětluje vědec. „Traumatický stres, jejž ti lidé zažili, má tendenci nastartovat jejich růst. Úsloví ,co nás nezabije, to nás posílí‘ zkrátka platí.“

Pružné cíle

Tomuto procesu je ovšem dobré jít trochu naproti. Navzdory povzbuzování psychologů chodí po světě zástupy lidí, jimž životní karamboly namísto pozitivního rozvoje způsobily jen chronické duševní potíže. Některé faktory, jako například míra neuroticismu osobnosti, potenciál předurčují, ale pořád hodně záleží na tom, jak člověk k nepříznivým okolnostem přistoupí.

„Když se něco pokazí, nejlíp se s tím vyrovnávají děti, od těch se můžeme učit,“ myslí si český polárník Jaroslav Pavlíček, který se léta věnuje výzkumu přežití v extrémních podmínkách a školí v něm zájemce na kurzech v divočině.

Dává příklad únosu českých stavitelů papírny v Angole, které v osmdesátých letech unesli vojáci a přinutili je k tříměsíčnímu pochodu divočinou. Zatímco dospělí inženýři propadali zoufalství, že v sandálech a s nedostatkem jídla nemají šanci pochod přežít, děti se přirozeně adaptovaly na novou situaci, spřátelily se se svými únosci a za pár dní už od nich dostávaly pamlsky. „Neděsily se toho, co všechno se může stát,“ shrnuje Pavlíček.

Příběh z pouště dobře ilustruje jednu z doporučovaných strategií pro náročné chvíle. Je dobré nemyslet na velké cíle, které se mohou jevit nereálné, ale plánovat malé kroky a oslavovat drobná vítězství. Něco podobného dělá při extrémních závodech třeba nejlepší český ultramaratonec Daniel Orálek. „Musíte si zvyknout, že to bolí, a smířit se s tím,“ shrnuje své zkušenosti muž, který má na kontě například 366 kilometrů uběhnutých za 48 hodin. „Dobrá strategie je přesměrovat myšlenky na něco jiného, třeba se těšit na občerstvení, které si dáte za dalších dvacet kilometrů. A taky dynamicky měnit své cíle, abyste neztratili motivaci. Pokud vidím, že už nemůžu vyhrát, dám si cíl umístit se do nějakého místa. A když to nevychází, tak třeba jenom doběhnout do konce.“

Vědci postupně zjistili, že nejlepší výbavu pro odolné zvládání krizí představuje kombinace realistického odhadu situace a optimistické důvěry ve vlastní schopnosti. Výzkumy lidí, kteří překonali všemožné katastrofy, ukazují, že tihle „superpřeživší“, jak se někdy říká, dokážou velmi rychle projít obvyklými stadii hněvu, popření a lítosti a začít aktivně jednat. „Ti nejlepší netráví takřka žádný čas rozčilováním se nad tím, co všechno ztratili,“ píše v knize TheSurvivor Personality (Osobnost přeživších) spisovatel Al Siebert. „Neberou se moc vážně, a proto je těžké je ohrozit.“

Dvojice dalších amerických psychologů, Steven M. Soutwick a Dennis S. Charney, pátrala po zákonitostech odolnosti mezi třemi skupinami populace – bývalými válečnými zajatci z Vietnamu, kteří prošli krutým mučením, oběťmi násilných trestných činů a instruktory speciálních armádních jednotek. Na základě mnoha rozhovorů pak ve své knize Resilience: The Science of Mastering Life’s Greatest Challenges (Odolnost: Věda o zvládání největších životních výzev) shrnují deset faktorů, které mají odolní lidé společné. Kromě již zmíněných, jako je optimismus a flexibilita, sem patří třeba obětavost a silné sociální vazby, inspirace obdivovanými životními vzory, pevné morální zásady nebo spirituální praxe.

Autoři při svých výzkumech dospěli k názoru, že odolnost není žádnou superschopností. Jde mnohem spíše o potenciál, který může rozvíjet každý. „Když jsme začínali náš projekt, mysleli jsme si, že vysoce odolní lidé jsou nějak speciální, že resilience je vzácná, vyhrazená úzké skupině výjimečných individualit,“ píší autoři ve zmíněné knize. „Ale mýlili jsme se. Odolnost je běžná a miliony lidí všude na světě ji vykazují tváří v tvář náročným okolnostem všeho druhu.“

A navzdory všem hrůzám, které vyslechli, dospívají výzkumníci k podobnému závěru, jaký na svých cestách za extrémními zážitky objevil ledový muž Scott Carney. Totiž že pokud chce člověk zesílit, musí se se stresem a nepohodlím spřátelit, a ne se jim za každou cenu vyhýbat. „Naučili jsme se vidět stres jako nepřítele,“ shrnují autoři knihy. „Pravdou ale je, že pokud ho dokážeme dobře využít, může být zdravý, dokonce nezbytný pro náš rozvoj. Může se stát katalyzátorem větší síly a možná i větší moudrosti.“