Covid-19: Možná nás to čeká všechny

Zoja Kubušová i její partner Milan jsou už od počátku května zpátky v normálním životě a v kanceláři v centru Prahy, kde Zoja pracuje, vzpomínají na šest týdnů, které tomu návratu předcházely. Strávili je spolu zavření v izolaci v garsonce na pražském sídlišti s diagnózou, před níž se snažilo celé Česko ochránit – s nemocí covid-19. I když se teď spolu s nimi pomalu vrací do normálních podmínek celá země a omezující pravidla se uvolňují, hrozba nákazy nezmizela. Koronavirus je tady dál a s ním i zkušenost těch osmi tisíc lidí, kteří nemoc jím způsobenou prodělali.

Křičet na magistrálu

První příznaky nemoci se objevily předposlední březnový týden u Milana: necítil se dobře, jako by na něj šla chřipka, měl „zadní“ rýmu, pocit ucpaných dutin, bolela ho hlava. V tu dobu už byl v Česku vyhlášený nouzový stav a koronavirové zpravodajství plnilo všechna média. „Lékařka se zeptala, jestli mám horečku a kašel, ani jedno jsem neměl. Řekla mi, že v tom případě to koronavirus nebude,“ vzpomíná Milan. Za pár dní se začala cítit divně i Zoja a Milan se poradil se svou známou z hygienické stanice, jestli to přece jen nemůže být koronavirus – poradila mu, ať na ty testy rozhodně jde. Šel a byl pozitivní, tím byla automaticky označena za nemocnou i jeho partnerka a po 14 dnech jí diagnózu stvrdily i testy s pozitivním výsledkem.

„Řekli mi, že jestli se začnu dusit, ať si zavoláme záchranku, to byla jediná informace, kterou jsme dostali,“ vzpomíná Milan. Nemoc probíhala u každého z nich jinak. Milan šel na neschopenku a kromě rýmy, slabosti, bolesti svalů a jen velmi mírného kašle označuje za nejnepříjemnější projev nemoci bolest hlavy. „Byla to bolest úporná, ochromující, nešla ničím ztlumit a na rozdíl od ostatních příznaků trvala po celou dobu,“ popisuje. „U mě to byly bolesti dutin a bolely mě klouby, nemohla jsem pár dní spát,“ vzpomíná Zoja, „ale celkově bych řekla, že můj průběh nebyl nijak těžký. Matoucí bylo, že se ty projevy nemoci střídaly, dva dny vám je špatně, pak je to den dobré a pak zase dva dny špatně.“ Na neschopenku nenastoupila, pracovala po celou dobu z domu on-line a po telefonu, působí v nadaci starající se o rodiny s dětmi. „Pracovala jsem sice, ale cítila jsem, jak mi nemoc ovlivnila schopnost soustředění a pozornost,“ říká Zoja.

Mladý pár spolu začal chodit letos v lednu, do Zojiny garsoniéry se sestěhovali právě kvůli nouzovému stavu: z obavy, že by jeden z nich přišel do kontaktu s nemocným člověkem a musel trávit dva týdny v karanténě a nemohli by se vídat, Milana napadlo, že nejlepší bude se sestěhovat, aby je nic nemohlo rozdělit. Zcela nerozloučení pak zůstali šest týdnů nemoci v garsonce o 37 metrech čtverečních s jedinými dveřmi – na toaletu.

Životní potřeby měli zajištěné přes kamarády, nosili jim jídlo, vyzvedli léky, ale izolace dopadala na jejich psychiku. „Oba máme zkušenost s terapií, tak jsme si uměli vysvětlit, co znamená ten strach a úzkost a napětí, takže jsme to zvládli. V jednom návalu frustrace jsem rozkopla ty jediné dveře na záchod. Přineslo mi to úlevu,“ popisuje Zoja, která, když bylo třeba si ulevit od tenze, otevřela okno a vykřičela se do ulice, respektive do hučící magistrály, která jim vede pod okny bytu. „Já jsem měl depresivní stavy, ležel jsem třeba celý den na gauči a přemýšlel nad katastrofickými scénáři, které může nemoc přinést. Bál jsem se o nás, že to nemusíme přežít, o svět, o práci, napadalo mě, že se bude rabovat, přemýšlel jsem o smyslu vlastní existence,“ říká Milan. Tyhle stavy přikládá dvojice informacím, které plnily české i světové zpravodajství: Milan hltal všechny zprávy, než mu došlo, že si od přehlcení informacemi musí dát pauzu. „Protože když si ji nedáte, snadno nastoupí panika,“ podotýká Milan. „Teď už vím, že stačí zjistit si nové informace jedenkrát denně a jít od toho.“