Je pozdě, ale právě začínáme

Čtveřice mužů s lopatami, krumpáči a miniaturním bagrem se lopotí s mazlavou jílovitou hlínou podél asfaltové cesty. Ta vede ze Zdoňova do Libné – a tam asfalt končí. Polní cestou na jih dojde návštěvník do Adršpachu, cesta se jemně zvedá přes hřbet kopce, po němž vede polská hranice. Málokterý kout severovýchodních Čech je zapadlejší než skalnatý kraj kolem horní Metuje. A pohled na kopáčské práce, které tu čtyři muži vykonávají, také není na první pohled impozantní. Přísné oko by dílo označilo jako mělce rozrytý okraj louky. Těžko uvěřit, že by tady někdo právě měnil svět.

Podle Jiřího Malíka, kterého zbytek skupiny označuje slovem „vedoucí“, se zde ale děje právě tohle. Zdejší ekolog a ochranář se právě polonahý vysoukal z nenápadné, metr a půl hluboké tůně. Má plán, jak ochránit svůj domovský kraj, přinejmenším Česko a možná i střední Evropu před suchem, které všude panuje – a panovat bude. Skromná scéna kolem Zdoňovského potoka má ukázat, že to není utopie, ale návrh, kterého je možné se chopit.

Modelová republika

Malíkův recept přichází v pravou dobu. V Česku se právě rozbíhá debata, jak zemi ochránit před nedostatkem vody a vyschnutím. Zjednodušeně řečeno na jedné straně stojí zastánci masivní betonové infrastruktury, kteří chtějí postavit desítky nových přehrad a spojovat vodovodní sítě. Argumentují tím, že to málo vody, které nám zůstane, je třeba zadržet, chytře s ním nakládat a dostat ho tam, kde je třeba. Všechno ostatní je jen bonus navíc. To prosazuje hlavně ministerstvo zemědělství.

Proti nim stojí ekologové, ochranáři a zčásti i ministerstvo životního prostředí. Na velké stavby je podle nich pozdě. Úbytek vody bude pokračovat, v řekách bude čím dál méně vody a budou vysychat. V nově postavených přehradách nebude co zadržovat a propojenými soustavami co přepravovat. To málo vody, které nám zůstane, je nezbytné udržet v loukách, lesích, polích, nivách a řekách. Vzhled země je potřeba razantně proměnit a přemýšlet, co dál. Jedna či dvě nové přehrady najdou své využití, ale je to jen bonus navíc. Malík, celoživotní ochranář s dvacetiletou zkušeností ze správy broumovské CHKO, patří do druhé skupiny. „Na beton nemáme ani peníze, ani čas,“ říká, „musíme udělat přehradu z celé naší krajiny.“

To je podstata plánu, u něhož Malík nešetří výrazy jako „unikátní know-how“ nebo „průlomový způsob“ – vrátit krajinu někam do poloviny 19. století, a kde to půjde, ještě ji vylepšit. Není to složité. A protože to není složité, dokáže to skoro každý. O to Malíkovi jde. Bezplatně nabídnout spoluobčanům způsob, jak bez velkých nákladů uzdravit svůj kus země – stačí pár kilometrů čtverečních – a vrátit do něj vodu.

To, co už několik let piluje na zdejších dvaceti kilometrech čtverečních v severovýchodních Čechách, se jmenuje Model Zdoňov. „Lepší název jsme nějak nevymysleli,“ krčí omluvně rameny. „Takovými malými modely, které na sebe budou navazovat, pokryjeme celé Česko. Pak budeme moci suchu čelit,“ popisuje svou krajinnou revoluci. Relativně známá postava české ochrany přírody už svůj plán představila současným ministrům zemědělství Miroslavu Tomanovi (ČSSD) i životního prostředí Richardu Brabcovi (ANO) – oba uznali, že v Malíkově nápadu je kus „vizionářství“ – a dostala za něj v uplynulých letech několik ekologických cen. Koncem června se do nedalekého broumovského kláštera sjede šedesát lidí z celé republiky, hlavně z malých místních ochranářských nevládek, kterým Malík představí svůj krajinný vynález. Ti by měli být schopni ho zopakovat a zaučit další zájemce. „Je pozdě, hrozně pozdě, to je jasné. Ale rozjíždíme se,“ říká Malík.

Ať se kroutí, kde se kroutil

Kdo chce Malíkův plán zopakovat, musí svůj kraj především dobře znát, detailně prostudovat všechny mapy a pak ho ještě křížem krážem prochodit. Srovnat současný stav s tím, jak krajina vypadala před sto padesáti lety, než nastoupilo průmyslové zemědělství. Podle Malíka je v tom nejlepší pomocník vojenská mapa z roku 1844, „první a poslední pořádné mapování,“ podotýká s nadsázkou. Je nutné zmapovat všechny potoky i malé potůčky, rozkreslit jednotlivá maličká povodí. Kde dřív potok byl a zmizel, nakreslit ho do podkladů. Odhalit narovnaný potok, který se dřív pomalu kroutil mezi poli, a teď teče v umělém korytu přímo a prudce. Zakreslit těžko znatelná údolí, která oko nepozná, ale voda ano a gravitace ji táhne na jednu stranu zdánlivě rovné louky. Zjistit, kde pod zemí vedou trubky zapomenuté a neudržované zemědělské meliorace, hlavně z šedesátých až osmdesátých let, které odvodňují pole, louky a pastviny. Často se označují za časovanou bombu – na tisících kilometrů čtverečních povrchu probíhají debaty o suchu a pod ním tiše proudí trubkami tisíce litrů vody a vysušují už tak vyschlou půdu.

Tohle chce Malík své „žáky“ naučit. Svá zjištění by měli zanést do mapy a naučit se pracovat s geografickým programem, který dokáže vrstvit různé mapy na sebe a poskytne tak přehledný obraz území – starou mapu se žádoucím stavem nebo podrobnou hydrologickou mapu proloží třeba současným katastrem. Pak přijde na řadu kopání.

​Čtveřice kolem Jiřího Malíka u Zdoňovského potoka buduje soustavu tůní, mokřadů, meandrů a rybníků, které mají být výsledkem celého mapovacího snažení. To, co tady bylo dřív, je podle Malíka nutné obnovit. Pokud to nejde, protože krajina prošla příliš velkou změnou, je nutné vymyslet zbrusu nová řešení. Na místech, kde to dává smysl – tedy tam, kde se voda sama přirozeně kumuluje, nebo tam, kde v narovnaném potočním toku nabírá příliš velkou rychlost –, je dobré ji zbrzdit a zabránit erozi dál po proudu. Jiří Malík má spočteno, že pokud by se podařilo tady okolo Zdoňova vybudovat všechny plánované tůně a mokřady, udrží se v nich přinejmenším sedm set tisíc kubíků vody navíc (pro srovnání, tolik za rok spotřebuje zhruba čtrnáct tisíc obyvatel Česka).

Šedesát krát šedesát

To, co už je hotovo okolo Zdoňova, je skutečně zatím jen model. Zmapování a analýza jsou dokonalé, ale samotné práce ještě zdaleka ne. Malík tu strávil tisíce hodin času, už vyhloubené tůně a meandry vykopali dobrovolníci. S pracemi výrazně pohnul bagřík, který koupil a dovezl Tomáš Poek, další dobrovolník a majitel stavební firmy z Liberce, jenž se s Malíkem seznámil na jedné z jeho přednášek. Léčí tu svou obavu o životní prostředí, „jeden víkend tady mi zabere tak zhruba na týden envirožalu, pak potřebuju další dávku,“ říká usměvavý muž z dovezeného stroje. A práce probíhají na pozemku Jana Kozderky, vlastníka, který s nimi sám aktivně pomáhá. Červnový vzdělávací víkend pro apoštoly Modelu Zdoňov se uskuteční díky dotaci nadace Open Society Fund. Leccos tu zatím závisí na nejistých proměnných, především lidské ochotě věnovat svůj čas nebo peníze.

„Samozřejmě je to neudržitelné. Jen na dobrovolnosti to celé běžet nemůže,“ říká Malík. Součástí školení je tak i administrativa – jak jednat s vlastníky, jak žádat o změnu územního plánu, jak vyjednávat se správou povodí a jak zažádat o dotaci, která by měla náklady v řádu jednotek milionů korun uhradit. Malíkovy následovníky, kteří jsou ze zemědělských oblastí, čekají jednání s těžkými soupeři v podobě velkých zemědělských akciovek, kterým se krátkodobě nevyplatí obětovat ornou půdu meandrům a tůním.

„Vyškolíme šedesát lidí. Každý z nich může vyškolit šedesát lidí. Když každý z těchhle lidí udělá svůj Model Zdoňov, republika je pokrytá. Velmi jednoduché,“ shrnuje v nadsázce Malík. „Nemusíme pokrýt celé Česko. Ale pokud se to nepodaří na většině, nemá to smysl. Pokud ano, možná se dočkáme toho, že se obnoví malý koloběh vody, který tu tisíciletí fungoval a teprve nedávno zkolaboval,“ říká Malík nad jednou z pomalu se plnících tůní. „Každých pár dní bude pršet. Ne moc a jen mírně, ale bude.“