Hlavně pomalu

Jde šnek po ulici a srazí ho želva. V nemocnici se ho ptají, jak se to stalo. Odpoví: „Vůbec nevím, bylo to strašně rychlý.“ Haha. Ha. Ha. Budeme se smát pěkně pomalu a dlouho. Času je spousta. Všechno jde najednou tak trochu šnečím tempem. Ze života zmizely schůzky, návštěvy, akcičky a kafíčka. A večer tři hodiny kino plus tři hodiny rozbor v baru. To se dohromady rovná tak dvacet volných hodin za den. Co s tím vším časem dělat? Objevte svou vnitřní želvu (šneka), radí proponenti pomalého hnutí.

Začalo to už v roce 1986, takže jsme pár desítek let pozadu – ale žádný spěch. Tehdy aktivisté protestovali proti zřízení McDonald´s v centru Říma a z protestu proti fast foodu vzniklo hnutí slow food tedy za pomalé, s požitkem připravené a snědené, naplno prožité jídlo. Bylo to poprvé, co někdo nahlas řekl, že rychlejší nemusí nutně znamenat lepší. Tohle odvážné tvrzení se (pomalu) šířilo do různých oborů. Začalo se mluvit o pomalé módě a pomalém cestování. O pomalém cvičení a pomalých městech. A nakonec z toho byl slow living, pomalý život. Neznamená to ovšem dělat všechno pomalu jako šnek, ale jen tak pomalu, jak je potřeba. Ne rychle, ale dobře. A to nemusí být hned ani teď.

Tak je asi čas pomalu začít něco dělat. Ale co? Papež František radí: „Objevte znovu malé věci.“ Instagram zase: „Konečně můžete zachránit svět válením u telky.“ My radíme: cokoli pěkně slow. Pozorovat květ sakury, šít dvě hodiny roušku a pak to celé rozstříhat a začít znovu a zbytečně se vybavovat po…