18 mimin a dost!

Před osmi lety jsme na tomto místě přinesli rozhovor s manželi, kteří si jako první v Česku vzali do přechodné pěstounské péče čerstvě narozené miminko. Zabránili tak jeho umístění v kojeneckém ústavu, který hluboce a dlouhodobě poškozuje schopnost dítěte vytvářet si smysluplné vztahy. Alžběta a Vratislav Hláskovi se stali průkopníky trendu, který brzy zakotvil i v legislativě – dnes u nás působí více než sedm set profesionálních pěstounů na přechodnou dobu a kojenecké ústavy se zmenšují nebo ruší. Manželé Hláskovi nedávno svou pěstounskou misi ukončili.

Loni jste předali nové rodině své poslední dítě a rozhodli se tuhle etapu uzavřít. Není to škoda? Jste dnes možná nejzkušenější rodiče novorozeňat v Česku.

Alžběta: Museli jsme začít poměřovat naše fyzické síly s náročností té práce. Dětem musíte věnovat potřebnou pozornost a neudělat při tom chybu. Nejdřív jsme si zkusili dát mezi dětmi větší pauzy a pak jsme v jednu chvíli zjistili, že už to prostě nestačí.

Byli jste vyčerpaní?

Vratislav: Chronicky nevyspalí. Se spokojenějšími dětmi vstáváte po tříhodinové periodě, u těch nemocných jste vzhůru průběžně celou noc. A jakmile dítě naučíte spát, předáváte ho osvojitelům a dostanete nové. Každý běžný rodič se těší, až dítě naučí spát celou noc a konečně si oddechne. Náš organismus je naprogramovaný, aby to vydržel určitou dobu. A my jsme tuhle dobu vlastně neustále uměle prodlužovali. Tak jsme si řekli, že stejně jako je důležité vědět, kdy s pěstounstvím začít, tedy když je člověk dozrálý a jeho rodinná situace vhodná, tak je taky potřeba vědět, kdy přestat. Lepší je skončit dřív než to přetáhnout a čekat na první kolaps nebo chybu z nepozornosti. Je prostě dobré předat tu štafetu dál.

Před osmi lety jste v rozhovoru zdůrazňovali, že pěstoun musí být profesionál, který nebude dítě považovat za „své“, ale dokáže ho dobře připravit na přechod do nové rodiny. Vídáte se s dětmi, jež prošly vašima rukama, nebo to není vhodné?

Alžběta: Vídáme a určitě nás dál zajímají. Někteří rodiče se nám ozývají často, jiní méně, záleží to na nich, na nikoho netlačíme. Občas se potřebují poradit, jak s dítětem komunikovat o jeho příběhu, kdo jsme vlastně pro něj my s Vráťou. Jedno z těch dětí se mě například při setkání po letech ptalo, proč jsme si ho vlastně nenechali. Odpověděla jsem: „Hele, my už jsme byli moc staří na to, abychom mohli být tvými rodiči. Umíme krátkodobě pomoci, ale ne na sebe vzít závazek, že tě dovedeme do dospělosti.“ To dítě se na mě podívalo a řeklo: „Hm, staří teda jste.“ A bylo to vyřešené.

Takže adoptivní rodiče nemají tendenci dětem tajit, že předtím vyrůstaly u někoho jiného, budovat exkluzivní rodičovský obraz?

Alžběta: Dnes jim dokonce zákon nařizuje do šesti let dítěti říct, že je osvojené. Mě třeba překvapili jedni osvojitelé, kteří nás pozvali k sobě na návštěvu, ukázali nám pokojíček toho dítěte a v něm měli vystavenou velkou fotografii naší rodiny s miminkem z doby, kdy jsme ho měli v péči. Vysvětlovali mi, že nás tam pověsili, protože se potřebují s tím příběhem nějak srovnávat, a taky chtějí, aby se dítě na nás mohlo přirozeně zeptat. Kdo na té fotce je? Jak se mnou souvisí? A kdo jsem vlastně já?

Jste zkrátka součástí jeho životního příběhu.

Vratislav: A vždycky budeme, tajit to by nemělo žádný smysl. Jak dítě poroste, bude se nás potřebovat ještě několikrát zeptat, protože zapomíná, některé věci vytěsní nebo potřebuje svůj příběh uchopit úměrně vyššímu věku. Alžběta psala všem těm dětem deníčky a fotila hromady fotografií. Pak jsme to spojili do jedné knihy, která zachycuje celé období, kdy bylo dítě u nás. S novými rodiči si ji teď může prohlížet a ukazovat si, jaké to bylo, když bylo ještě miminko nebo když bylo poprvé na horách, kdy vyrostl první zoubek… Je to důležité pro něj i pro nové rodiče. Sice s ním tu část života neprožili, ale mají ji k dispozici v té knize.

Poslední dítě jste předali rodině loni v dubnu. Už jste si zvykli na ticho?

Alžběta: Ono u nás ticho nikdy úplně není. Pořád máme doma naše děti, které si vodí svoje kamarády. Ale když jsme předali poslední dítě, uvědomila jsem si, jak z mého těla začalo postupně odcházet napětí, o kterém jsem ani nevěděla. Protože i když člověk mezi dětmi odpočíval, podvědomě musel pořád zůstávat v mírném adrenalinu, takové pohotovosti, aby byl schopný přebrat nové dítě, protože telefon z úřadu mohl zazvonit kdykoli. Teprve když jsem věděla, že už nezazvoní a že už nemusíme k dětem po minutách vstávat, svalový systém se začal doopravdy uvolňovat.

Byly to náročné roky?

Vratislav: Ty děti nebyly náročné, ony to měly náročné a my jsme prostě byli u toho.

Alžběta: Ale některým z nich bylo opravdu zle a váhaly, jestli na tomhle světě vůbec chtějí být, jestli má smysl pokračovat. Takže se jim špatně jedlo, špatně spalo. Zkuste si představit sebe sama po nějakém těžkém flámu. Dítěti, které se narodilo se závislostí, je mnohonásobně hůř po dobu několika měsíců. Musíte jej hodně podpořit, ukázat mu, že být na světě je příjemný pocit. Vzpomínám si, jak se jedno takové hodně budivé dítě, které potřebovalo pořád ujišťovat, že je vše v pořádku, po několika měsících trochu zlepšilo a sousedka se ptala, jestli už spíme. A já jsem řekla: „Už je to dobré, vstáváme k němu jen tak desetkrát za noc.“ Tehdy mi došlo, že máme posunutý práh, že prostě není normální takhle spát.