Tvrdá práce a soucit

Projela jsem v uplynulých týdnech s třeštící hlavou několik pětitisícových sedel, neklidně spala v nomádských stanech na náhorních plošinách a poklidně dřímala v buddhistických klášterech. Cestou jsem navštívila stařenky a stařečky v exilových tibetských kempech Malého Tibetu alias Ladaku. Mám za sebou každoroční letní kolotoč – kontrolu všech projektů naší neziskovky. Jsme v Indii. Kolegové zůstali v rozžhaveném Dillí nakupovat zboží pro náš malý e-shop a mě včera autobus vyplivl v Mussoorie. Městečko s jednou z největších tibetských škol v indickém exilu.

Hurá! Mám pouze pro sebe jeden den v tibetské škole! Papírování s vedením instituce si nechám na zítřek a dnes se od rána toulám tím obrovským tibetským mraveništěm. Tibetan Homes Foundation (THF) založil dalajlama v roce 1962, brzy po útěku ze své země, vědom si důležitosti výchovy malých exulantů. Dnes se zde vzdělává skoro 2500 žáčků a studentů.

S několika dětmi se znám jménem, s většinou jen od pohledu. O přestávkách vybíhají ven a ve školních uniformách nezkrotně řádí na přilehlém hřišti. Předávám několik set dopisů z Česka. Děti se hlasitě smějí, obdivují fotky či pohlednice od svých českých adoptivních rodičů. Čtou dopisy a chlubí se kamarádům.

Procházím školou a těším se na letošní novinky – nové stojany v malířské dílně thangk (náboženských svinovacích obrazů), voňavé knihy v angličtině, tibetštině i hindštině ve školní knihovně, staré šicí stroje značky Pooja, na kterých však děvčata vytvářejí nové nápadité vzory tašek či šatů, kabinet šikovnosti, kde pod rukama chlapců vznikají zajímavé výrobky.

Odpoledne se nechám skupinkou děvčat pozvat do jednoho khimtsangu – rodinného hnízdečka – jak Tibeťané říkají. Jsou to vlastně domovy o zhruba třiceti (v minulosti i čtyřiceti) dětech. Mají tu dvě ložnice – jednu pro dívky, druhou pro chlapce. Vše je velmi skromně zařízeno, postele jsou precizně ustlané a uklizené, všude vládne pořádek a čistota. Vedle kuchyně je místnost, kde děti jedí, dělají úkoly a ve volných chvílích hrají stolní hry. Tady mě usazují, dostávám čaj a povídáme si. Cestou ven mi ještě ukazují svou modlitební místnost s oltářem a fotkou dalajlamy. O všechny děti se stará jeden pár náhradních rodičů – pěstounů. Ale fungování domova neleží pouze na jejich bedrech. Většinu prací – vaření, úklid či praní – vykonávají samy děti. Pro ty mladší se vždy vybírá sourozenec do páru. Součástí dospívání je tedy také tvrdá práce a soucit.

Někteří rodiče v Tibetu chtějí pro potomky lepší budoucnost, možnost výuky v rodném jazyce. Seženou tak prostředky a zaplatí převaděči, který dostane děti přes Nepál do indického exilu. Občas i šestileté děti přecházejí za těžkých podmínek přes nejvyšší hory světa – Himálaj. Většinu cesty jdou pěšky, musí se ukrývat před pohraničníky a policií, čelit krutému počasí. Po roce 2008 se pramínek utečenců ztenčil, hranice jsou od olympiády v Číně lépe hlídané. Proto THF přijímá i děti narozené v Indii – sirotky nebo potomky velmi chudých Tibeťanů. Jako už párkrát v minulosti opět procházím dalším čistým domkem, byť se skromným vybavením téměř kasárenského stylu. Řady poschoďových postelí, skříňky nahrazují velké plechové kufry s celým majetkem malého človíčka. Opět obdivuji účelnost „hnízdečka“ a skromnost jeho obyvatel. Jsem hrdá na to, že Češi těmto lidem přispívají na vzdělání.

Večeřím výborné knedlíčky momo a příjemně sladký indický čaj. Usínám v místnůstce pro hosty na jednom z míst s nejhustší koncentrací Tibeťanů na kilometr čtvereční v Indii! Taši delé.

Jana Ďásková Neboráková,

ředitelka neziskové organizace MOST ProTibet, o. p. s.