Zbyla jen touha

Působí nenápadně, až obyčejně – přitom málokterý tvůrce je tak výrazně přítomen ve zvuku a náladě současné populární hudby jako James Blake. Někteří ho napodobují, mnozí s ním chtějí pracovat. „V umělecké komunitě miluje Jamese Blakea úplně každý,“ prohlásil pro The Guardian věhlasný producent Rick Rubin. A není to nadsázka. Madonna se nechala slyšet, že jeho hudba je tak dobrá, až na ni žárlí, stal se oblíbencem rapových hvězd, jako je Kanye West, Kendrick Lamar nebo Travis Scott, slova uznání pro něj má Joni Mitchell a na své nejnovější album Lemonade si ho osobně vyžádala Beyoncé.

Křehkost, citovost, introvertnost – spojená s chutí vše si tvořit a řídit sám. To jsou kvality Blakeovy hudby, která kombinuje moderní elektronické cítění s nádechem soulu a ozvuky folku. Pokus stvořit písničkářskou desku v podání někoho, kdo vyrostl na klubové hudbě; tak kritika popisovala Blakeův debut z roku 2011. Taneční hudba se tu stočila k introspektivní náladě a Blake dokonale vystihl atmosféru i pocity generace dospívající v období po finanční krizi, kdy západní svět a s ním i popkultura zcela přestávaly věřit na budoucnost; tomu, že může přinést pokrok nebo prosperitu. Tento emocionální obrat postupně pronikl do celé popové produkce. Dříve konzumem okouzlený rap náhle začal v podání Kanye Westa i Drakea hovořit o prázdnotě a mělkosti, která toto užívání si doprovází. Není náhoda, že s oběma James Blake natáčel.

Ozvěny Blakeovy melancholie, emocionální přímosti, zvukové…