Konflikt graduje: Francie odvolala svého velvyslance z Říma

Francie pro protest proti chování vlády v Římě stahuje svého velvyslance z Itálie. Tamní vicepremiér a šéf protestního Hnutí pěti hvězd Luigi Di Maio se totiž v úterý v pařížském regionu setkal se zástupci žlutých vest. Graduje tak zcela nevídaný diplomatický konflikt mezi dvěma zakládajícími členy evropské integrace. Odemykáme proto článek z aktuálního vydání tištěného Respektu, které rivalitu obou zemí vysvětluje:

Mezi Francií a Itálií to poslední desítky let jiskřilo hlavně na fotbalovém hřišti, třeba když kapitán Francouzů Zidane v památném finále světového šampionátu 2006 hlavičkou do hrudi skolil italského soka. Těžko by tehdy někoho napadlo, že to o třináct let později bude mezi oběma státy jiskřit i ve vrcholné politice.

„EU by měla zavést sankce proti zemím, jako je Francie, které zbídačují Afriku a dohánějí její obyvatele k emigraci,“ řekl předminulý týden Luigi Di Maio, šéf vládní strany Hnutí pěti hvězd a italský ministr práce. Francie podle jeho názoru zavinila masovou migraci, která trápí Itálii, neboť nikdy nepřestala kolonizovat desítky afrických států. Ministr vnitra a šéf druhé italské vládní strany, nacionalistické Ligy, Matteo Salvini doplnil, že Francie krade africké bohatství.

„Dotkli se reálného problému, protože vliv francouzské politiky v regionu je sporný a mnoho Afričanů ocenilo, že to nějaká evropská vláda otevřeně kritizovala,“ řekl Respektu k výrokům obou politiků Luca Barana z Ústavu pro mezinárodní vztahy v Římě. „Jenže souvislost s migrací je pochybná, jen menšina žadatelů o azyl připlouvajících do Itálie pochází z bývalých francouzských kolonií,“ dodal. Obě italské populistické strany spolu podle Barany soupeří o voliče a k mobilizaci využívají protifrancouzských nálad.

Mnoha Italům vadí, že se za ně Francie více nepostavila během řešení krize eurozóny, kdy nakonec vždy podpořila přísný německý přístup. Během uprchlické krize pak Francie z pohledu Italů kázala otevřenost a toleranci, ale reálně s rozdělením utečenců příliš nepomohla. Salvini mluví svým příznivcům z duše, když říká, že „nebezpečím pro Evropu nejsou populisté, ale pokrytectví“.

Vztahy mezi dvěma velkými jihoevropskými sousedy nebyly vždy ideální. V osmdesátých letech francouzský prezident Mitterrand například poskytl ochranu více než tuctu komunistů z řad Rudých brigád, kteří byli v Itálii odsouzeni za terorismus. Přesto dnes mnozí experti, třeba Marc Lazar z pařížské elitní univerzity Sciences Po, hovoří o „nejvážnější politické krizi mezi oběma státy od druhé světové války“.

Italští ministři totiž útočí na Francii na několika frontách. Luigi Di Maio zcela nediplomaticky podpořil protimacronovské protesty tzv. žlutých vest a nabídl demonstrantům svou podporu. Matteo Salvini vyzval Francii k vydání oněch Mitterrandem zachráněných levicových teroristů, kteří by – jak řekl televizi Canal+ – „neměli popíjet šampaňské pod Eiffelovkou, ale hnít v italském vězení“. Rivalita se nezastavila ani před renesančním uměním: italské ministerstvo kultury komplikuje dříve dohodnuté zapůjčení obrazů Leonarda da Vinci na velkolepou výstavu v pařížském Louvru.

Francouzská vláda se poslední týdny na výpady z Říma snaží nereagovat – až zcela nediplomatické útoky na roli Francie v Africe vedly pařížské ministerstvo zahraničí k předvolání italské velvyslankyně. Zatím má soupeření druhé a třetí největší ekonomiky eurozóny konkrétní dopady hlavně v Libyi, kde po svržení Muammara Kaddáfího obě země soupeří o vliv. Itálie i Francie ji považují za sféru svého vlivu, v libyjském chaosu sázejí na odlišné frakce i na odlišný způsob mírových jednání.

Financial Times v prosincovém paralelním profilu Macrona a Salviniho píší, že „ztělesňují dvě síly, které se seskupují ke střetu o evropskou budoucnost“. Emmanuel Macron chce více integrace EU a nástup národoveckých populistů vloni přirovnal k lepře; Salvini se naopak hodlá stát lídrem nacionalistů. Do souboje vstupuje v lepší kondici druhý ze jmenovaných mužů, jehož preference se od vstupu do vlády zdvojnásobily. Macronova obliba je naopak na sestupu a jeho reformní agendu na evropské půdě nepodpořily ani proevropské vlády v Německu či Nizozemsku.