Studenej odchov

Možná si jen mlčky přisunu židli k tvojí posteli. Nevím, co bych měl na uvítanou říct. Představuju si, jak kovové nohy zavrzají o podlahu. Jak ten zvuk zařve do napjatého ticha a naplní místnost podrážděností, jakou jeden ve druhém vzbuzujeme. Zvuk domlouvání a výslechů, zklamání, zvuk trapného ticha a zatrnutí.

Když přijedu na návštěvu, vítáš mezi dveřmi tím svým: „Á, Pražák přijel.“ Dřív jsem měl chuť otočit se na patě a rovnou odejít, ale naučil jsem se to v sobě spolknout, přetnout doutnákovou šňůru dřív, než se sršivá jiskra rozběhne po nervové dráze. Představuju si, jaké by to bylo, kdybys jednou otevřel dveře, prostě a mlčky mě objal a pozval ke stolu.

Nepamatuju si, že bys mě někdy pohladil. Máma mi sice jednou ukazovala fotku, na které ležíš na tlustém, plyšovém koberci a já se po tobě spolu s bratry sápu. Jsou mi asi tři roky a ty, nejspíš po obědě, vždycky sis takhle chodil na chvíli lehnout, tu ležíš přejedený, s vyvaleným pupkem, na tváři líný, dobrosrdečný úsměv. Vypadáš na té fotce jako medvěd. Já si tě ale pamatuju jinak. Se svraštělým obočím, zuřivým výrazem v očích a proudem sprostých nadávek, které nejprve cedíš mezi zuby a pak je řveš.

Vždycky jsem se trochu přikrčil, bezbranně ztuhnul, jako ztuhne zvíře těsně před tím, než mu na záda skočí šelma a rozsápe mu šíji. Jako ta černá fena, co zdivočela, protože ji babička furt zavírala do tmy chlíva. Pokousala jí nohu, a tak jsi zmizel v kvelbu s vidlemi v ruce, pak se ozvalo krátké zakňučení a tupé…