Odd

Odda jsem poznal na opičárně zvané rekvalifikační kurz pro knihovníky. Roku 2014 si ministerstvo práce vymyslelo, že vám osm let praxe v knihovně nestačí, a pokud nemáte knihovnickou školu nebo rekvalifikaci, musíte pryč. Nadělalo to u nás docela dost strachu. Aby tam po nás nechtěli jazyky! Cítili jsme, jak se pod námi zachvěly židle, na nichž jsme chtěli doklepat tu dobu do důchodu (v mém případě pětatřicet let), a malinko jsme zpanikařili. Na kurz jsme nicméně museli, a když to zaměstnavatel platí a je to v pracovní době… Řada z nás nakonec docela uvítala možnost ulít se z nudy u pultu, která nám všem už dobrých pár let lezla krkem.

Kurz organizovala Národní technická knihovna. První setkání proběhlo v říjnu. Bylo nás tam asi šedesát, padesát ženských a deset chlapů, pod pětatřicet jsme tam byli jenom tři. Dobře se pamatuju, jaká byla v té učebně se stěnami z pohledového betonu v nové budově NTK v Dejvicích stísněná atmosféra. Rachtání plastových stolečků. Žbrblání nedotažených uzávěrů na plastových lahvích s dobrou vodou. Opatrné, polohlasné rozhovory. Pohledový beton je možná pohledový, rozhodně však ne pohledný a jako pozadí padesátiletého bledého obličeje v podzimním kalném dopoledni je vyloženě nevhodný. Ženské se namalovaly a oblékly do blůzek, ale ty kruhy pod očima. Dovedete si představit, v jakém rozpoložení a životní pozici je člověk, který se zapíše na rekvalifikační kurz na knihovníka.

V lavici jsem seděl s kolegyní Julií, se kterou jsem tou dobou…