Pořád se vám stýská? Kapela Povodí Ohře natočila desku roku

V pražském Lucerna Music Baru byly rozdány hudební ceny Vinyla. Za desku roku kritici zvolili eponymní album kapely Povodí Ohře. Objevem roku se stal producent Bílej kluk, počinem roku aktivity nezávislé komunitní platformy Zvuk. Při této příležitosti odemykáme profil kapely Povodí Ohře. Pokud podobné texty oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem: 

Bacha, bude to nahlas. Tady nám totiž na rozdíl od zvukařů na koncertě nikdo neříká, abychom se ztlumili,“ říká bubeník Honza Hrivňák a nabízí novinářské návštěvě ve zkušebně traktoristická sluchátka. Fotograf i redaktor odmítají, aniž tuší, co přijde. Pondělní podvečer je obvyklý čas, kdy se v Plzni usídlená pětice Povodí Ohře pravidelně schází pilovat repertoár. V naplno zapnutých aparátech už zlověstně bzučí elektřina. Kapela se rozestaví do symbolického kruhu a spustí. V ten okamžik zkušebnu ovládne intenzivní vír temných zvukových proudů, které člověka střídavě stahují ke dnu a občas pouští na hladinu.

Nad žádným českým albem roku 2018 nepanuje taková shoda kritiky jako nad debutem kapely Povodí Ohře. Za desku roku jej vyhlásil časopis Full Moon, má nominace na výroční ceny hudebních publicistů Vinyla i Apollo a v cenách Anděl se dostala do finále hned dvou žánrových kategorií. Není to náhoda, protíná se tu totiž mnoho povědomých a silných vlivů. Podobně jako se v Povodí Ohře potkávají tři různé věkové skupiny a členové tří ve své době dobře zavedených kapel západočeské scény, stejně tak v sobě tvorba kapely spojuje intenzitu posthardcorové hudby se špinavou romantikou country. Poslední dílek do skládačky dodává dekadentně básnické i punkově úderné textařství zpěváka Jiřího Sochora, kterému už od dob garáž-rokenrolové kapely Esgmeq nikdo neřekne jinak než Sisi. I díky jeho vkladu lze album Povodí Ohře poslouchat jako svéráznou poctu chebskému regionu, odkud čtyři pětiny kapely pocházejí.

Je to divoký příběh odehrávající se poblíž řeky a ostře střežené hraniční čáry. Podstatnou část 20. století oddělovala Východ od Západu, s pádem železné opony se zde tyto světy střetly se všemi myslitelnými kontrasty od touhy po konzumu přes všudypřítomnou prostituci po černý trh. A vše korunuje nostalgie někdejších strážců hranice sdružujících se ve spolku Klub českého pohraničí, kteří vzpomínají, kolik narušitelů zadrželi. Na jejich konto ve skladbě KPP Sisi jízlivě spustí: „Pořád se vám stýská? Po studeném míru na věčné časy.“ S představou Divokého západu zpívá Povodí Ohře i o našem Divokém východě a jeho pojetí kovbojství i zlatých horeček.  O kraji u řeky, jejíž tok spojuje hrdiny i desperáty.

Češi, nekraďte!

První zkoušku měli v březnu 2016, ale doopravdy to začalo, když tehdejší přítelkyně koupila kytaristovi Lukáši Bouškovi cigar box guitar: kytaru, jejíž tělo tvoří krabice od doutníků. Typický nástroj bluesmanů amerického Jihu a jediný, který si mohli v časech hospodářské krize třicátých let dovolit. Mívá často jen pár strun a její zvuk se lehce podobá bendžu. Ve své domácí emo-hardcorové kapele Esazlesa něco takového mohl uplatnit jen stěží, ovšem do nově se rodící formace Povodí Ohře se cigar box hodil skvěle. Určil její zvuk a stal se jejím rozpoznávacím znamením.

Country zvuk byl v české populární hudbě vždy symptomem snění o Americe, o nedosažitelných dálkách. V podání Povodí Ohře však country představuje situaci, kdy kovbojka dorazila do pohraničí. To je zkušenost, která utvářela životy především dvou nejstarších členů Povodí Ohře – zpěváka Sisiho a baskytaristy Ladislava Janouška. Ve městě Cheb sídlily vojenské posádky, kasárna tu měla pohraniční stráž, oblíbenou dětskou zábavou zde kromě sledování westernů na německých televizních kanálech bývalo chodit se dívat na tankodrom. Vedla tady tlustá čára mezi Východem a Západem, a pak najednou vše padlo.

„Bylo mi osmnáct, takže jsem byl docela starej,“ říká se svým typicky sebeironickým úšklebkem Sisi a vzpomíná, jak se tehdy začalo jezdit do pár kilometrů vzdáleného Německa na kole. Zábava, která v praxi znamenala, že cestou tam se jelo na starém českém a zpátky už na novém, zcizeném v Německu. Následovaly cedulky „Češi, nekraďte!“, fenomén příhraniční prostituce, tajných varen pervitinu a obrovských tržnic s padělaným zbožím. V té nejznámější chebské s názvem Dragoun, jež vznikla samozřejmě z bývalých kasáren a ve své době byla největší ve střední Evropě, brzy našla zkušebnu i punková kapela Esgmeq.

Už tady se rozlévaly spodní proudy existence. Těžko najít jinou českou porevoluční kapelu, která by byla tak nevyzpytatelná, nebezpečná a konfrontační jako Esgmeq. Pro fanoušky nezávislé scény představovali kult, kdy Sisi dokázal jedním dechem výhrůžně zpívat: „Už nikdy nevyjdeš do polí, abych ti nedýchal na záda. Budu pít víno z tvých vinic, zapálím ti dům. Přísahám! Nenávidím tě! Přísahám!“ Ale zároveň do úderných punkových songů adaptoval třeba verše Johanna Wolfganga von Goetha. To byla natolik velká finesa, že si jí publikum chaotické kapely při poslechu možná ani nevšimlo. „Byli to vždycky ti největší dementi,“ vzpomínají na Esgmeq téměř o dvě dekády mladší Hrivňák a Bouška, kteří v Chebu stávali na jejich koncertech v první řadě – a vůbec by je nenapadlo, že za pár let budou se Sisim hrát v kapele.

Obávaní černokněžníci

„Na každé desce, kterou jsem kdy udělal, jsem chtěl mít texty nějakého básníka. Básníci jsou pro mě ti nejhlubší lidé. Nebezpeční a často obávaní černokněžníci, proto je tam chci mít,“ ožívá Sisi, když dojde řeč na poezii a jeho výpravy do antikvariátu. Málokdo by si toho kvůli jeho nespoutanému projevu a sázce na hulvátství všiml, ale zpěvák klame tělem. Teprve při reflektování poezie se vyjeví i jemnější nuance textařství, které se u Esgmeq možná ztrácely, ale Povodí Ohře je vyzdvihuje.

Zároveň je Sisi pořád natolik pozorný i neurvalý, že přistupuje k poezii nikoli s čítankovou úctou, ale s touhou nechat vyniknout její podvratné ostří. Ostatně vůbec první skladba Za zdí, kterou Povodí Ohře dali dohromady, vychází z díla básníka, překladatele a chartisty Zbyňka Hejdy. V jejím sousedství se nachází Ulice za Moskvou – adaptace básní současného ruského autora Andreje Rodionova, jehož impozantní projev Sisimu učaroval před čtyřmi lety při autorském čtení na knižním festivalu Tabook v Táboře. Poezie z šedé moskevské periferie zabydlené alkoholiky a deklasovanými jedinci dokonale zapadla do konceptu západočeské kovbojky – a vyšinutí hrdinové, padouši a zlatokopové z pohraničí žijící u řeky Ohře, o nichž se zpívá o kus dál, jim nejsou nepodobní.

„Naleštěné kulovnice, modly v lesích, Klub přátel pohraničí,“ praví se tu o spolku, který si pro jedno ze svých tradičních setkání vypůjčil z depozitářů města obří sochu pohraničníka se psem. A verš „Boha jsme ztratili – už dávno. A lásky nejsme schopni – zřejmě“ ve skladbě Propaganda zase zrcadlí život ve společnosti zaměřené na výkon, prostoupené korupcí a bez etických mantinelů. Tuto temnotu jen podtrhují nemilosrdně se valící vlny elektrických kytar, jež sem tam prosvětlí zvuk cigar boxu jako vytoužený záchvěv citů a romantiky, které všechen marast nakonec umožňují přežít.

V jednom hutném koktejlu se u Povodí Ohře intuitivně mísí všechny ingredience, v nichž vždy byla a je česká scéna nejsilnější: temné, maloměšťáka provokující textařství zapuštěné v tradici undergroundu, hypnotická síla a záplava zvuku plus tuzemskému uchu zvláštně povědomé ozvěny country. To vše se naráz zhmotní, když Povodí Ohře ve zkušebně spustí první takty a začne cvičit nové skladby. A je to tak nahlas, že vzít si sluchátka by možná byl dobrý nápad. Všechno se klepe, prázdné plechovky od piva cestují po polici a vypadá to, že by ze stropu i stěn mohla začít padat omítka.