Minulý týden jsem ji po letech potkala. Nebo to nebyla ona? Upoutala mě tvář se stejně odbarvenými vlasy, stejný kabátek, ale co ty brýle? Než jsem se stačila pořádně podívat, starší žena nastoupila do trolejbusu a odjela. Události toho dne mi za ta léta proběhly hlavou už asi stokrát. I teď mi opět naskakuje živý obrázek popelavě šedé tváře a otázka: Přežila? Asi se to nikdy nedozvím. Jen brněnskou síť přístrojů AED (automatizovaný externí defibrilátor pro laiky – pozn. red.), kterou jsme tehdy nepoužili, doteď podvědomě mapuju.
Po třech vypjatých týdnech (obhajoba dizertační práce – studijní pobyt v Oxfordu – operace nožek mojí čtyřleté dcerky) si užívám zase trochu normální ráno. Dnes se chystám do práce, malá pacientka leze se dvěma sádrami po kolenou po gauči a můj muž mi kyne od zapnutého počítače (ještě že může někdy pracovat z domu). Jen stěží zapínám kabát přes své těhotenské břicho (druhá holčička se narodí za tři měsíce) a tradičně dobíhám autobus. Jedu ještě na hlavní nádraží vyzvednout slovenského hosta, který bude přednášet v rámci mého kurzu. V průchodu k příjezdu vlaků to profukuje, balím se do šály a vzpomínám na čepici v šuplíku.
Vlak z Bratislavy má patnáct minut zpoždění – na to, že vyjížděl z Budapešti, je to paráda. Podupávám zimou a pozoruju opodál se zastavující policisty v konverzaci se starší paní – evidentně jí není dobře. Jeden z policistů odchází a za chvíli se paní kácí k zemi. Ani nevím jak, za chvíli klečím vedle policisty a rozepínám paní kabát. Hrudník se nezdvíhá, paní je popelavě šedá. Přichází druhý z policistů: „Sanitka už jede.“
Skláním se ještě k ústům a konstatuju: „Paní nedýchá!“ „Tak to si budou muset pospíšit,“ odtuší klidně stojící policista. „Musíme resuscitovat!“ zalomcoval se mnou vztek a uvolňuju paní oblečení na hrudníku – jak nás to učili na školení první pomoci ve dcerčině mateřské školce. Policisté na mě hledí. „Pánové, musíte vy, já jsem těhotná,“ dodám ještě důrazně a klečící muž zákona skládá ruce na hrudní koš a zjevně cvičenými pohyby provádí masáž srdce.
Držím paní hlavu, aby jí nemlátila o podlahu, a dívám se do té bledé tváře. Hlavou mi letí vzpomínky na poslední minuty života manželovy maminky. Je tohle také umírání? Paní se vydral z hrdla povzdech. Policista přestal masírovat: Paní dýchá! „Dokud se aktivně nebrání, musíme pokračovat,“ deklamuju poučku ze školení a resuscitace pokračuje. Nevím, jak dlouho. Policisté se střídají. „Nečum a běž navigovat sanitku!“ vybízejí člena ochranky nádraží.
Paní má ruce jako věchýtky, je pečlivě a čistě oblečená – vzpomenu si na svou babičku: člověk nikdy neví, kdo ho kde bude křísit, a proto do města vždycky v nejlepším prádle! Objevují se záchranáři, a když přikleknou u paní s kyslíkem, vstávám. Hledím do vyděšených obličejů v přihlížejícím davu a teprve teď si všímám, jak mi při klečení na kamenné podlaze promrzly nohy. Rychlík z Bratislavy už před časem přijel, pobíhám a hledám kolegu. Setkáváme se před nádražím, jdeme na oběd, host přednáší a pak mám seminář.
Večer přicházím domů a na botníku mě čeká obálka z fakulty. „Děkan (…) Vám povoluje používat titul doktorka.“ S hořkým úsměvem papír odkládám. Dlouholeté studium mi dnes bylo k ničemu – všechno, co jsem opravdu potřebovala znát, jsem se naučila v mateřské školce.
P. G., odborná asistentka na Masarykově univerzitě
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
