Tajný případ Heydrichova kata

Za Istvánem Ujszászym zaklaply dveře německého vězení během roku 1944 – nacisti ho podezřívali ze spolupráce s britskou tajnou službou. V té době bylo jen pár lidí, kteří věděli, že jde o stejného muže, kvůli němuž krátce před válkou spáchali sebevraždu tři českoslovenští důstojníci. O jeho špionské minulosti, kdy v Praze řídil síť informátorů ve prospěch maďarského režimu, jenž se brzy měl stát německým satelitem, vědělo tenkrát jen pár zasvěcených.

Ujszászy patřil mezi špičkové agenty. Díky němu měla vláda viceadmirála Miklóse Horthyho na konci třicátých let citlivé informace o obranných plánech stále okleštěnější středoevropské demokracie. Život tohoto diplomata a špiona měl řadu zvratů a ty nejtajnější by zůstaly navždy skryté, kdyby se nestal cílem jedné z nejúspěšnějších operací československých zpravodajců. Uplynulo od ní osmdesát let, její rekonstrukci lze sestavit z v minulosti odtajněných dokumentů americké Ústřední zpravodajské služby (CIA) a deníku legendárního lovce špionů Františka Moravce. Právě pod jeho vedením si čerstvě narozené Československo začalo zajišťovat svoji bezpečnost vůči vlivu cizích mocností a hájit si tak nabytou svobodu. Případ Ujszászy ukazuje, že bez aktivních zpravodajců by byla vážně ohrožená, což platí dodnes.

Nemám co dělat

Velkolepý úspěch československé kontrašpionáže odstartovala jedna neškodně znějící věta pronesená na jaře 1936 nad ránem v jednom z pražských barů. Podobně jako vojenský atašé maďarské ambasády v Praze István Ujszászy, i jeho pobočník rotmistr Kovácz si zašel po práci rád na skleničku – většinou nezůstalo jen u jedné – a v okruhu svých přátel byl známý i tím, že vyhledával společnost lehkých žen. Byl to právě noční klub, kde si k němu při popíjení přisedl neznámý muž a dal se s ním do řeči.

Jak probíhal jejich první rozhovor, se přesně neví, v českých archivech se žádné dokumenty nezachovaly a listiny z knihovny CIA a vzpomínky Františka Moravce první kontakt na Kovácze nepopisují, ale barových setkání s novým známým začalo přibývat. Kovácz ztrácel ostražitost a na schůzkách se pomalu rozpovídával o svém soukromí. Vesměs šlo o banality z jeho rodinného života s manželkou a dvěma dětmi, časem ale začal dostávat od svého společníka více otázek ohledně svého zaměstnání. Práce Kovácze prý nudila.

„Nemám skoro co dělat, kromě toho, že každý druhý pátek koupím pro svého plukovníka pár známek. Nevím, na co je chce, když jsou československé. Asi někomu posílá milostné dopisy,“ řekl jednou během nočního popíjení svému českému kamarádovi, který vystupoval jako nevýznamný pražský úředník.

Ve skutečnosti šlo o důstojníka kontrarozvědky, kterého tajná služba na Kovácze preventivně nasadila s podezřením na maďarskou špionáž, a on v tento okamžik zpozorněl. Poprvé od začátku jejich schůzek totiž uslyšel něco, co ho opravdu výrazně zaujalo. Zmínka o známkách mohla být stopa, na kterou dlouho čekal.

Víno, ženy a zpěv

Ve třicátých letech bylo Československo obklopeno nepřátelskými státy. Německem, Sovětským svazem, Rakouskem a Maďarskem. Všechny tyto země tu měly řadu svých agentů, kteří se s horšící se bezpečnostní situací snažili vyzvědět, v jakém stavu se nachází československá armáda, jakými zbraněmi disponuje a jaká jsou její slabá místa.

Bránit se pronikání cizích mocností byl hlavní úkol pro druhé oddělení Hlavního štábu armády, velmi aktivní zpravodajské služby, jejíž pátrací sekci šéfoval od roku 1934 dnes legendární plukovník František Moravec. Bývalý legionář, důstojník Československá armády, volil moderní metody práce, mnoho svých kolegů vyslal do týlu nepřátelských zemí a snažil se rozkrývat jejich sítě i na československém území.

Jeho lidé měli za úkol vytipovávat si spolupracovníky německých nebo maďarských diplomatů včetně vojenských přidělenců, u nichž se dalo předpokládat, že by mohli být do špionáže proti Československu nějak zapojeni. Mnohdy se jednalo o slepé cíle, Moravcovi agenti si každopádně dělali co nejširší seznam, a tak se na něj časem dostal i rotmistr Kovácz.

Ještě před tím si zpravodajci rutinně proklepli jeho šéfa Ujszászyho, nějaký čas sledovali jeho vilu na Ořechovce, věděli, že udržuje poměr s půvabnou maďarskou milenkou a že se chová jako bonviván. Zaznamenali si, že na večírky jezdí luxusním autem s maďarským řidičem. Zpravodajci si u něj podle dostupných dokumentů v záznamech udělali poznámku: víno, ženy a zpěv. Kovácz byl jeho jediným podřízeným. Když se jim na Ujszászyho nepodařilo nic zjistit, zaměřili se více na Kovácze.