Velké srovnání postkomunistických zemí

Před třiceti lety padla berlínská zeď a s ní vzalo za své i rozdělení Evropy na kapitalistický Západ a komunistický Východ. Postupně se začaly hroutit i totalitní režimy, které v zemích střední a východní Evropy vládly více než čtyřicet let. V Polsku, Československu či Rumunsku a o něco později po rozpadu Sovětského svazu i v Pobaltí začal proces dvojí transformace – přechod z diktatury na demokracii a současně také z centrálně plánované ekonomiky na volný trh.

Když obyvatelé postkomunistických zemí v roce 1989 přecházeli na kapitalismus, snili o tom, že brzy doženou bohatý Západ se všemi jeho občanskými i materiálními vymoženostmi. Za třicet let tyto státy ušly velký kus cesty: jedenáct z nich je v Evropské unii, jejich obyvatelé jsou bohatší, dožívají se vyššího věku a se svým životem jsou spokojenější. Vstup do kapitalistického světa ale přinesl i nepříjemné věci jako nárůst sociální nerovnosti a vylidňování některých zemí. „Bylo to bezprecedentně úspěšné období. Sice bylo občas turbulentní a děly se i nepěkné věci, ale pro žádnou z těchto jedenácti zemí v jejich historii neexistovalo třicetiletí, které by bylo tak úspěšné,“ hodnotí tři dekády transformace Ivan Mikloš, v letech 1991–1992 slovenský ministr privatizace a později ministr financí, který byl svědkem i aktérem těchto společenských změn.

Z pohledu ekonoma je po třiceti letech jednoznačným postkomunistickým šampionem „cesty na Západ“ Česko. Ve výši hrubého domácího produktu na obyvatele, což je ukazatel, který se k měření ekonomické síly země používá nejčastěji, Česko v regionu nemá konkurenci. Sousední Německo jsme sice ekonomicky nedohnali, podařilo se nám však předehnat Řecko a Portugalsko a dýcháme na záda Španělsku a Itálii. Když ale Čechům na konci měsíce přijde na účet výplata, zprávy o údajné ekonomické síle jako by najednou neplatily: Slovinci nebo i Estonci, jejichž ekonomiky jsou papírově slabší, mají vyšší průměrnou mzdu než Češi. Důvodem tohoto nesouladu je povaha české ekonomiky, která je založená na montování výrobků a jejich vývozu do zahraničí, což je práce s nižší přidanou hodnotou. „Práce slovinského či estonského zaměstnance je kvalitativně vyšší než českého. Smontovat v továrně součást auta zkrátka vytváří nižší přidanou hodnotu než napsat softwarový program,“ vysvětluje ekonom David Marek ze společnosti Deloitte důvod, proč si průměrný Estonec měsíčně vydělá více než Čech. „V HDP na osobu Česko nemá konkurenci, jsme nejbohatší země východu. Jestli jí zůstaneme do budoucnosti, tím už si tak jistý nejsem,“ dodává Marek.

Měřeno nikoli jen ekonomickými parametry, největší skok kupředu udělalo za uplynulých třicet let právě zmíněné Estonsko: jeho HDP na osobu se více než ztrojnásobil. Za svůj dravý růst však Estonsko i zbylé dvě pobaltské země zaplatily vysokou cenu v podobě odlivu obyvatel a růstu nerovnosti. Nejvyšší životní standard mezi Východoevropany dnes mají stejně jako před třiceti lety Slovinci: obyvatelé Slovinska mají nejvyšší mzdy, panuje mezi nimi nejnižší nerovnost a dožívají se nejvyššího věku. Bulharsko a Rumunsko sice udělaly velký krok kupředu, i po třiceti letech transformace však zůstávají nejchudšími členy EU.

Při pohledu na strohé ekonomické ukazatele se člověk neubrání otázce, jak je možné, že ačkoli ve všech popisovaných státech začal fungovat kapitalismus víceméně ve stejnou dobu, některé došly výrazně dál než jiné. Tuto otázku si v uplynulých dekádách pokládalo mnoho ekonomů, politologů i sociologů. Jedno z nejpodrobnějších srovnání tohoto regionu přinesla dvojice politických ekonomů Dorothee Bohle a Béla Greskovits ze Středoevropské univerzity v Budapešti. Ve své knize Capitalist Diversity on Europe’s Periphery (Pestrost kapitalismu na evropské periferii) upozorňují, že představa o tom, co kapitalismus je a jak má vypadat, se napříč zeměmi budujícími nový společenský pořádek lišila. Různé postkomunistické státy si zvolily rozdílné cesty, z nichž každá měla své přednosti i slabiny.

Neoliberální tygři

Zásadní vliv na to, v jakém stavu jsou postkomunistické země dnes, měla počáteční strategie, kterou jejich politické elity zvolily po pádu totality. Noví lídři tehdy vybírali mezi dvěma přístupy: buď provést rychlé, šokové reformy, anebo s ohledem na pohodlí obyvatel raději zavádět změny postupně. Zásadních změn, které bylo potřeba provést, byla přitom řada. Komunistické hospodářství fungovalo na principu centrálně plánované ekonomiky, kdy každý stát východního bloku vyráběl určitý druh zboží, jež dodával ostatním spřáteleným zemím: Československo se specializovalo na strojírenství a do zemí Varšavské smlouvy vyváželo tramvaje, Maďarsko vyrábělo autobusy, Rumunsko zase ocel. Kvalita výrobků, které tyto neefektivní a zastaralé závody vyráběly, se nemohla srovnávat se západní konkurencí, a když se s pádem železné opony východní trhy otevřely kvalitnímu německému nebo francouzskému zboží, komunistické státní podniky se ocitly na pokraji zhroucení. Politici měli na výběr: buď podniky prodat západním investorům, kteří je zmodernizují, dotovat a modernizovat je z vlastních peněz, jichž se zoufale nedostávalo, anebo je nechat zkrachovat. Lidé, kteří se po roce 1989 chopili moci, ale stáli i před dalšími úkoly: museli uvolnit své měny vůči těm západním a současně zabránit prudkému nárůstu cen v obchodech. Rovněž bylo najednou potřeba postarat se o rostoucí počty nezaměstnaných, což byl v době plánované ekonomiky neznámý fenomén.