Jak jsem si dovolila nestávkovat

Probouzím se do středečního rána. Na dnešek je ohlášena stávka pedagogů za vyšší platy. Přestože některé školy budou skutečně zavřené, já a moji kolegové se setkáváme v kompletním složení. Naše škola oficiálně nestávkuje, někteří však demonstrativně připíchnou na svoje nástěnky prohlášení, že stávku podporují. Mám před sebou dlouhý pracovní den, učím totiž šest hodin v kuse a stávkou, které nefandím, se nechci příliš zabývat.

Hned první hodina ale jasně předznamenává průběh celého dne. Žáci prvního ročníku navrhují, že budou stávkovat, protože my nestávkujeme a oni kvůli tomu nemají volno. Pak se mě ovšem zcela vážně ptají, proč se nechci do stávky zapojit. Beru to stručně: jako začínající učitelka, která učí druhý školní rok, nemůžu z principu tuto iniciativu podpořit. Nesouhlasím totiž se systémem, který nehodnotí učitele podle toho, jak dobře pracuje, ale podle toho, jak dlouho vykonává tuhle profesi. Kolik procent půjde do tarifu a kolik do nadtarifní složky, pro mě tak nemá smysl řešit. Šla bych totiž stávkovat za úplné zrušení platových tarifů nebo státních maturit, za kvalitnější vzdělávání, ale za toto ne. Studenti pokyvují hlavami a vypadá to, že souhlasí s tím, že takové přerozdělování peněz není moc spravedlivé.

U oběda mi zkušenější kolega pokládá stejnou otázku jako moji žáci. Když však uvedu svoje argumenty, najednou se mu do diskuse nechce. Jiný kolega se vyjadřuje v tom smyslu, že i já přece dostanu víc peněz. Nemusím prý stávkovat, ale názorově bych „neměla trhat partu“.

Vedení je mimo školu a vlastně vůbec neznám jejich postoj k věci. Jak by asi oni hodnotili své zaměstnance, kdyby měli úplně volné ruce? Věřím, že spravedlivě, zatím mě v ničem nezklamali. Později mi volá mamka, která byla na pedikúře a vyslechla si rozhovor několika paní v čekárně. Ještě že prý nevěděly, že její dcera je taky učitelka. Bezva, to potěší.

Ve večerních zprávách zaznívají názory samotných učitelů i veřejnosti. Skoro to vypadá, že jakákoli shoda je v tomto směru vyloučena. Dnes jsem si už vyslechla množství poznámek o nevděčnosti pedagogů, pár lidí se mi snažilo vnutit svůj názor, někdo se zeptal, co si myslím, aby pak mohl moje názory před ostatními zlehčovat narážkami na můj věk. Na chvíli se zastavím a přemýšlím o tom, jestli fakt nejsem nepřítel uvnitř systému nebo že si opravdu nemáme na co stěžovat, když přece máme tolik volna. Semínko pochybnosti bylo právě zaseto. Najednou mi trochu vadí, že nemám tolik peněz na milované cestování a knížky nebo že nám kvůli penězům stojí rekonstrukce domu.

Unaveně skláním hlavu nad týdenním hodnocením sekundánů. Já slovně hodnotím je, oni hodnotí sebe a také moji práci ve třídě. Okamžitě se mi vrací nálada a vůle stát si za svými názory. V hodnocení se totiž mimo jiné dočtu: „Paní učitelko, češtinu jsem nikdy neměla ráda, ale díky vám jsem si ji oblíbila.“ Nebo: „Nejprve jsem tu knížku nechtěl vůbec číst, ale teď chci další a další. Jste prostě super!“

Dochází mi, že ve školství sice zatím nezbohatnu, ale že to není to nejdůležitější. Není to klišé, když napíšu, že v pracovním životě učitele jsou momenty, které se nedají vyvážit penězi. Mám to štěstí, že je zažívám překvapivě často.

Adéla Protivínská,

učitelka českého jazyka