Češi chtějí svobodu

S blížícím se výročím listopadu se množí texty a vyjádření, jako bychom nebyli na oslavě, ale spíš tak trochu na pohřbu. Prý není moc co slavit a Češi vlastně nikdy nechtěli svobodu. Ani v roce 1989, tehdy jen snili o tom, že se jim bude materiálně lépe žít.

Tyto řeči se dají pochopit – vykreslování bezvýchodné situace zní zajímavě, provokativně –, ale neodpovídají skutečnosti. Listopad 1989 je naopak jedním z mála momentů, na kterém se drtivá většina shodne jako na pozitivním. Než někoho vyřazovat z „klubu“ je tedy lepší pracovat s odkazem tehdejších událostí.

Učení se nesvobodě

Historie se vždy bude interpretovat různě a nepochybně bude i nástrojem politických bojů. Není tedy divu, že se tak děje i u listopadových událostí roku 1989. Zdá se, že je tu z jedné strany snaha vykreslit tehdejší dění tak, že to prostě jen tak samo od sebe prasklo, aby se umenšil význam disidentů, intelektuálů či studentů. A z druhé strany sílí interpretace, že před třiceti lety chtěly svobodu jen elity, zatímco většinová společnost pouze doufala v materiální polepšení.

Nepochybně tak trochu platí obojí, ale připomeňme, že v roce 1989 režim stále zatýkal svobodomyslné občany a posílal je do vězení, brutálně mlátil demonstranty, veřejnost měla přístup jen k vylhaným oficiálním informacím a nikdo z tehdejších komunistických papalášů nehodlal dobrovolně uhnout z cesty. Takže kdokoli, kdo se odvážil ještě i v prvních dnech a týdnech po 17. listopadu stávkovat,…