Grazie, Mario

Představme si hypotetickou možnost, že se můžeme vrátit v čase o deset let zpět a vyprávět sami sobě, co se dnes v Evropě děje. V mnoha ohledech by naše mladší já nevěřilo vlastním uším. Většinou v negativním slova smyslu.  Pokud jde ale o ekonomiku, před deseti lety ústřední téma evropského dění a zdroj největších obav, dá se skoro s jistotou předpokládat, že současnost by posluchači z roku 2009 brali všemi deseti.

Evropa – stejně jako většina světa – má za sebou šest let solidního růstu. I Řecko bohatne. Eurozóna drží pohromadě, euro funguje a jeho kurz je zhruba tam, kde byl, když začínalo. Obliba společné měny mezi jejími uživateli je nejvyšší od dob, kdy se v průzkumech veřejného mínění měří. Viděno optikou roku 2009, kdy lidé četli zprávy o kolapsu systému a největší ekonomické krizi od třicátých let, je současnost happy end.

Jeden z lidí, kteří ho pomohli zařídit, minulý týden skončil ve funkci. Prezidentovi Evropské centrální banky, italskému ekonomovi Mariu Draghimu, skončil osmiletý mandát. Do vedení instituce zodpovědné za stabilitu eura nastoupila bývalá šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagarde, slibující pokračovat v dosavadní politice.

Všechny Draghiho bilanční portréty se logicky točí kolem jeho nejslavnější věty, že ECB pro euro udělá „všechno, co bude třeba“. Řecko se tehdy v létě 2012 řítilo do problémů a další zadlužené státy jako Portugalsko nebo Itálie musely za nové půjčky platit úroky, které se kvůli pochybám ohledně budoucnosti…