Nic neroste, všechno uvadá

Před devíti lety vypukly v Tunisku protesty, rozšířily se po celém Blízkém východě, obrátily region vzhůru nohama a dnes je známe jako arabské jaro. V posledních týdnech se zdá, jako by se něco podobného odehrávalo po celém světě. Od Chile po Libanon, Irák nebo Indii jsme svědky stávek, pochodů a násilností. Mají ale letošní podzimní protesty něco společného?

Politické pozadí každého ze jmenovaných hnutí je na první pohled odlišné. Všechna se ale odehrávají na hrozivém pozadí – zhroucení světového ekonomického růstu. Mezinárodní měnový fond v posledních měsících prudce snížil své odhady pro letošní rok a varuje, že „světová ekonomika zažívá synchronizované zpomalení“ a že „roste nejpomalejším tempem od globální finanční krize (v roce 2008)“.

Porouchané dynamo

Když se růst zastaví, začne stoupat úzkost, obzvláště mezi příslušníky střední třídy, kteří se cítí být pod tlakem, korupce i nerovnost je dohání k zuřivosti a kteří mají možnost dávat svůj hněv najevo. Příkladem je tady Chile, kde zvýšení cen jízdného v metru vedlo k nejhorším pouličním nepokojům za celá desetiletí. Protesty se nicméně odehrávají v atmosféře snížených očekávání. Není to dlouho, co bylo Chile hvězdnou ekonomikou Latinské Ameriky s růstem dosahujícím šesti procent v devadesátých letech a čtyř procent v prvním desetiletí tohoto století. V posledních pěti letech rostla chilská ekonomika průměrně o dvě procenta. Vloni snížil MMF odhad růstu pro Latinskou Ameriku jako celek ze dvou procent na 0…