S Mozartem za plentou

Mladá talentovaná houslistka Olga Šroubková se pohybuje v náročném a konkurenčním prostředí vážné hudby a ve svých šestadvaceti sbírá vítězství v českých i mezinárodních soutěžích. Úspěšná byla také v konkurzu na post koncertní mistryně České filharmonie a poprvé v historii tohoto tělesa bude na tomto místě působit žena. Když ale o sobě mluví, říká: „Jsem taková normální holka.“

Cítíte zodpovědnost z nové pozice, na kterou za pár dní nastupujete?

Sice jsem s filharmonií spolupracovala jako hostující mistryně, jak už jsem říkala, ale zodpovědnost samozřejmě cítím. To, že jsem konkurz vyhrála, totiž znamená, že mi těch sto sedm lidí v orchestru - protože kandidáta posuzují všichni členové - věří, že jsem schopná tuhle pozici zastat. A to včetně smyčcařů nebo přímo houslistů, které mám v souboru za svými zády a jsou to samozřejmě výborní hráči. Nastupuji do filharmonie na roční zkušební dobu, jsem tzv. čekatelka; pak šéfdirigent, umělecká rada a orchestr v tajném hlasování rozhodnou, zda se stanu členkou orchestru a uzavřou se mnou smlouvu na dobu neurčitou. Asi by mě hodně mrzelo, kdybych neprošla a nepotvrdila to, co jsem nějakým způsobem započala. Včetně toho, že jsem na téhle pozici vůbec první žena v historii tělesa.

Co pozice koncertního mistra obnáší?

Je to takový motivátor orchestru, spojnice mezi dirigentem a orchestrem. Zatímco dirigent k inspiraci orchestru používá ruce, koncertní mistr to názorně předvede přímo přes nástroj.

Prostředí vážné hudby, skladatelské i hráčské, je pořád hlavně mužskou záležitostí. Mění se to?

Jak říkával dirigent Karajan, že žena má být u plotny, a ne ve filharmonii, tak to se mění. Z vlastní zkušenosti vím, že třeba v Německu se ženy vyloženě vyzývají k účasti v konkurzech. Takže doba, kdy se ženy mohly uplatnit hlavně na pozicích harfenistek, tedy nástroje, u kterého muži vypadají divně, se určitě stává minulostí. I když je pravda, že jsou muži stále v převaze.

Jak náročná je práce hráčů v orchestru? Nejen psychicky, kdy hrozí vyhoření, ale i fyzicky – hudebníci trpí vadným držením těla, záněty šlach, hlučným prostředím.

Já sama znám problémy se šlachami, trpěla jsem jimi okolo šestnácti sedmnácti, kdy jsem si přehrála levou ruku. Pamatuji se, že se dostavil až paranoidní strach z toho, že už nebudu moci třeba hrát – pořád dokola jsem zkoušela, jestli jsem schopná zvednout hrnek a jestli to nebolí. No a záda mě bolí z hraní vsedě. Když cvičím, tak vestoje, i vrcholný koncert se hraje vestoje. Z vyhoření mám minimálně respekt, ne-li strach, protože vím, že se to stalo mnoha hráčům. Já se držím toho, že je nutné si každý den najít chvilku pro relaxaci, a je jedno, jestli vás baví hrát šachy, nebo máte domácí mazlíčky – já mám králíčka, dva potkany, myšáka, křečka a čtyři morčata – a jen tak si s nimi kecnete na gauč…