Okreskou do Vídně

Češi by se měli naučit být hrdí na svůj stát,“ prohlásil minulý týden Andrej Babiš. Pak dodal, že by to nemělo být těžké, protože Česko je díky jeho vládě „zemí budoucnosti“. Nešlo o náhodné věty, ale součást proslovu proneseného na konferenci Třicet let růstu, pořádané v Praze. Babiš přitom nevysvětlil, z čeho vyvozuje, že Češi na svůj stát hrdí nejsou, případně proč na něj hrdí nejsou. Je ovšem pravděpodobné, že nedostatek hrdosti – pokud tomu tak budeme říkat – souvisí se samotným Andrejem Babišem.

Naše minulost

Český premiér má trochu smůlu, že hrdost na stát se přirozeně odvíjí od jeho historie. Základy pro českou hrdost tedy nutně odrážejí události, v nichž Češi projevili odvahu a dokázali si prosadit hodnoty, na nichž je jejich dnešní stát postaven. Není tajemstvím, že k nim nepatří spolupráce s tajnou komunistickou policií ani členství v komunistické straně v časech, kdy neomezeně držela moc. Základy české národní hrdosti naopak stojí na svržení diktatury a následném budování demokratického státu. Babiš tuhle „hrdou“ část českých dějin nejen popírá svým příběhem, ale také ji opakovaně pomlouvá a pramálo si váží jejích plodů, třeba svobodného parlamentu.

Důvodem k historické hrdosti je i završený vstup do společenství svobodných států, o němž snily generace českých demokratů. I v tomto momentě si Babiš málo dává záležet, aby ve svých spoluobčanech tuhle hrdost utvrzoval. Pokud politikům na „národní hrdosti“ skutečně záleží, měli by pečovat o její…