Dopis z Lyonu

Umýt si ruce, uvázat zástěry. Sepnuté vlasy, pevná obuv. V kuchyni je nás nastoupeno pět a čekáme na povely Annabel, která je tu šéfkou. K ruce má ještě Lucille a Dominique.

Na tácech se kupí hromady mrkve, cuket, karfiolu, brambor a lilků. Hrušek a švestek. Thomas zaujme místo u dřezu a kartáčem drhne zeleninu, kterou Pauline a Jérôme začínají krájet.

„Už jsi někdy dělala kaviár z lilku?“ Asi ještě patřím mezi „mladé“, když mi Annabel tyká. To Rolandovi, který je v důchodu, všichni vykáme, doufám, že ho to nemrzí.

„Ne, nikdy.“ Rychle mi vysvětlí, jak mám lilky umýt, rozpůlit, naříznout, potřít olivovým olejem s česnekem a strčit do trouby. A jde dělat něco jiného. Znělo to jednoduše, ale je třeba najít nádoby, nože, olej, česnek… má být na drobno, nebo ne? A kolik oleje? A sůl, co sůl? Spousta otázek. První půlhodinu jsem tak pohlcena novým úkolem, že se ani nezapojuji do konverzace, která se při krájení (stojíme kolem velkého stolu) začala rozvíjet. Možná se i trochu stydím.

Pauline a Thomas jsou manželé. Může jim být málo přes třicet. Studovali obchodní školu, pak začali pracovat v marketingu v Paříži, pak všeho nechali, odjeli na cesty, projeli celou Jižní Ameriku a Asii a teď se usadili tady v Lyonu. Hledají práci. Chtějí dělat něco, co by mělo smysl. Jérôme je na tom podobně. „A ty jsi odkud?“ Obrátí se na mě Lucille. Vysvětluji, ptají se, slova plynou, hromádky nakrájené zeleniny rostou. Roland se řízne do prstu. Hodiny ukazují něco po jedenácté, za hodinu…