Mulařkou ve Vysokém Atlasu

V naší CK máme za to, že bychom měli dobře vědět, jak žijí a pracují naši lokální maročtí spolupracovníci. Na poslední trekový zájezd přes Vysoký Atlas jsem proto vyrazila s jasným úkolem: v následujících dnech se budu spolu s mulaři Saidem, Mohamedem a Karimem starat o zavazadla našich klientů, jejich pravidelný přísun potravy a stan nad hlavou.

V 6.00 vylézám ze spacáku, na nebi svítí poslední hvězdy a všichni oddychují ve stanech, až na Saida, našeho kuchaře. Ten již má ve své polní kuchyni zapálený plynový vařič a připravuje těsto na PALAČINKY! V 7.30 se dostaví k snídani celá výprava, palačinky vzbudí nadšení, aby ne, vždyť takový servis nenabízí ani leckterý hotel.

Jen co se klienti nasytí a vyrazí na trek, nám začíná pořádná honička. Je třeba složit stany a naložit všechno na muly tak, aby žádná nebyla přetížená a všechno důležité bylo po ruce. Je to logistický oříšek, ale Said a jeho parta přesně vědí, jak na to. Každý balík a potravina mají svoje místo, radši se do toho nemíchám a jdu do řeky umýt nádobí.

Necelou hodinu po odchodu klientů i my vyrážíme s mulami vzhůru do sedla. Moje mula zřejmě považuje přítomnost evropského vedení za potupnou. Zvíře, které je sice bezpohlavní, ale charakterově je jasnou kombinací těch nejhorších ženských a mužských vlastností, tj. nevyzpytatelnost říznutá s přemrštěným egem, nestydatě stávkuje a nechává se do kopce tlačit. Nevoli dává najevo i tím, že mi v pravidelných intervalech vypouští plyny přímo do tváře. Jsem ráda, když po dvou hodinách dosáhneme vrcholu a mohu se krátce vzpamatovat.

Krátce, neboť na dlouhé pauzy není čas. Mulaři musí pěkně kmitat, aby byli na tábořišti dříve než klienti a stihli připravit oběd. Využíváme proto různé zkratky a často pro zrychlení i mulu samotnou. Jízda by nebyla zlá, kdyby se z muly ovšem v každém srázu nestávala akrobatka. Snažím se dobře držet, balancovat a vyvarovat se pohledu ze srázu.

Polední tábořiště rozbíjíme na pokraji horské vesničky. Z hliněných domků se k nám rozbíhají malé holčičky a hlásí, že nám budou pomáhat. Umývám s nimi zeleninu a při tom se dozvídám, že se jmenují Fatima, Khadija nebo Imane a všechny chodí do místní jednotřídky. Děti ovšem nejsou jediní, kdo nás přichází navštívit. Dobelhá se i bezzubý pán v tradičním dlouhém plášti „dželaba“. Na první pohled se jeví jako roztomilý dědeček, na druhý se z něj klube tvrdý vyjednavač. Trvá na tom, že sedíme na jeho pozemku a za to mu řádně zaplatíme. Neukonejší ho ani několik skleniček mátového čaje a nakonec usmlouvá cenu za naše posezení na
60 dirhamů, asi 150 korun.

Zároveň se už blíží klienti a my servírujeme salát, čočku a melouny. Po obědě nás čeká známé kolečko, tj. naložit muly, předběhnout klienty, postavit tábor a vařit večeři. V tom shonu zapomenu a krájím cibuli neumytýma rukama. Said to hned zmerčí a žene mě do potoka. O žaludky cestujících se prostě musí pečovat jako o miminka.

Den končí okolo desáté umytím posledního hrnce. Týmu jsem byla přínosná nanejvýš z deseti procent, přesto se už těším na spacák. Je mi záhadou, odkud tihle chlapíci na stejný každodenní kolotoč berou energii, a ještě jsou stále dobře naladěni, vtipkují s klienty a každým myslitelným způsobem jim pobyt v horách zpříjemňují. Přítomnost mulařů navíc neznamená jen zajištění základních potřeb na treku. Především díky nim se klienti na pár dní stanou součástí berberské komunity a nahlédnou do mnohých místních domácností a zvyklostí. Za to všechno mulařům patří můj obrovský respekt a do Vysokého Atlasu posílám tanemrkt neboli díky!