ČT by se měla útokům bránit

Nora Fridrichová už třináct let každý nedělní večer moderuje pořad 168 hodin o událostech uplynulého týdne, jehož je dramaturgyní. Kritické analytické reportáže dlouhodobě dráždí české politiky. V poslední době dostávají útoky na televizi i výraznou novinářku novou podobu.

Pro spoustu lidí dnes fungujete jako jeden ze symbolů České televize. A v poslední době na vás v této souvislosti často útočí politici, které kritizujete. Promítá se to do reakcí veřejnosti?

Podle toho, o jaké veřejnosti mluvíme. Veřejnost na sociálních sítích a veřejnost v ulicích pro mě znamenají dvě odlišné zkušenosti. Na sociálních sítích mi chodí zprávy, které jsou mnohdy dost osobní a hnusné. Pořad kritizují jen okrajově, opírají se do mě osobně. Osobní útoky chodí většinou z profilů, které nedokážu nijak identifikovat, a často je to z profilů, které mají společný rys – českou vlaječku. Zformovala se tady jakási vlastenecká platforma, která si bere na paškál novináře veřejnoprávního média.

Na ulici je to jinak?

V osobním kontaktu mi lidé na ulici spíše čím dál častěji říkají, že se jim moje práce líbí a že jsou rádi, že politikům někdo vystavuje kritickou vizitku. Ze strany veřejnosti mám to přijetí velmi pozitivní, těch lidí, kteří mě zastaví a hodnotí mou práci, je stále víc. Dřív to tak nebylo. Dřív mě lidé pozdravili, ale dnes mají potřebu něco k tomu říct. S negativní reakcí jsem se zatím „face to face“ nesetkala.

Před dvěma lety na jednoho vehementního kritika podala ČT trestní oznámení. Šlo o sociální sítě – psal zde, že by se mělo střílet a vám by se měla useknout hlava. Jak to vlastně dopadlo?

Nevím. Šlo to do přestupkového řízení, ale jak skončilo, to už jsem se nedozvěděla. Naše právnička o tom neměla informaci a já už jsem se po tom pak zapomněla pídit. Vídám toho pisatele na sítích dál, nic takového mi už ale nepíše. Takže aspoň pochopil, že i slova na internetu mají nějaké hranice.

Zvyšuje se tlak politiků, o kterých točíte reportáže?

Je to jiné. Dřív mluvili kriticky obecně o České televizi, teď, když veřejnoprávní televizi napadají, jsou konkrétní. A když jsou konkrétní, zpravidla padne název našeho pořadu a často mé jméno – víc to personifikují. Z „ČT lže“ se stalo „prolhaná Fridrichová a 168 hodin“. Stejně jsou na tom Reportéři ČT a šéfredaktor publicistiky Marek Wollner a třetí jméno, které při výpadech často padá, je Václav Moravec. Začali to personifikovat. Nevím, jestli je náhoda, že takhle personifikují autory pořadů, které podrobují práci politiků kritické analýze, spíše ne. Ty výpady pak rády přejímají dezinformační a manipulativní servery, které čekají na každou takovou zmínku a pouštějí slova politiků do veřejnosti. Její část to pak přejímá, vznikají řetězové e-maily s výpady proti ČT a jejím pořadům a lidem v ČT a ty pak citují další politici. Takhle se to točí pořád dokola. Mají to teď jednodušší – nemusejí se namáhat dokazovat svou kritiku věcně, stačí nepodložený výpad – a už to jede.

Cítíte, že to snižuje vaši pozici?

Nepřeceňovala bych to. Oni možná přesvědčí svůj elektorát, ale ti ostatní na výpad nebo na tuhle kritiku reagují s nedůvěrou, protože se jim nezdá ta argumentace, kterou politici vůči novinářům z veřejnoprávního média používají. Lidé nejsou blbí. Lidé jsou schopni vyznat se v reportáži a pochopit, kdo tady má pravdu a kdo lže. A taky je to i tím, že ti lidé na internetu jsou často smyšlení a kdoví, kdo to je.

Vyjíždím často do terénu, a když někdo nemá rád novináře a chce mě urazit, nadává mi do „prolhané čété“, případně do „jedné bandy s Fridrichovou a prolhanou čété“. Je fakt, že se potom často ukáže, že je to čtenář dezinfowebů nebo zarytý fanoušek – většinou Tomia Okamury nebo prezidenta. Jak se vám žije s vědomím, že jste pro kousek společnosti cosi jako nadávka?

Tohle já nezažívám. Já to zažívám jen s politiky a na sítích. A zažívá to i naše redaktorka Kristina Ciroková, která často točí ve sněmovně mezi politiky. Když nechtějí odpovídat, spustí řeč na tuhle notu. Není to jen Okamura a prezident, i premiér Andrej Babiš veřejně na tiskovce mluvil o naší „prolhanosti“. Když za ním jde točit štáb ze zpravodajství, zeptá se napřed, jestli nejsou ze 168 hodin nebo z Reportérů, a až když zjistí, že ne, řekne „tak to můžeme“. Tiskový mluvčí prezidenta nám standardně odpovídá na jakoukoli otázku, že „pořad 168 hodin ignoruji jako divák, občan i jako tiskový mluvčí“. Úředník placený z daní občanů by si neměl dovolit odmítnout dávat veřejnosti odpověď. Ani té, která sleduje náš pořad. A jaké to je? V tomhle toxickém prostředí se pohybuju tak dlouho, že ani nevím. Asi jsem si zvykla. A pořád vysíláme, to je hlavní.