Palacha bylo těžké pochopit

Erik Tabery: Odemykání aktuálních textů se většinou vyhýbáme, protože jsme závislí na platících čtenářích. Tentokrát jsem se ale rozhodl reagovat na četné žádosti i mediální ohlas jinak a odemknout pět textů, které jen v lednu stačily vyvolat velkou odezvu (všechny si můžete poslechnout i v audioverzi) Berte to jako ochutnávku našeho obsahu a - bez okolků řečeno - i jako výzvu. Pokud vás texty zaujaly a chcete číst podobné články pravidelně, budeme rádi, když se stanete našimi předplatiteli.

Palachovo škrtnutí sirkou přišlo v okamžiku, kdy se společnost pomalu smiřovala s realitou života v okupované, „normalizované“ zemi. „Všem už bylo jasné, že věc je dočasně prohraná,“ říká filozof a vysokoškolský profesor Jan Sokol. „Vždy jsem velmi oceňoval, že si Palach nedělal žádné iluze, že pochopil vážnost situace a nemohl se s tím smířit. Jako jsme se s tím nakonec smířili všichni ostatní.“

Jak jste Palachův čin prožíval?

Byla to skutečně dramatická a dost tísnivá situace. Na jedné straně jsme měli velký respekt k Palachovu činu, na straně druhé jsme měli obavu, přímo hrůzu, že by to mohlo vést k řetězovému sebeupalování, a tomu jsme se snažili zabránit. Pro sebe jsem si to tehdy vyložil tak, že jsou věci, které se dělat nemají, a dokonce nesmějí, ale za určitých situací se udělat mohou, když mají nějaký zvláštní význam. Lhát se nemá, ale když jste na výslechu u gestapa nebo StB, tak lhát musíte. V tomto smyslu jsem velmi protestoval proti tomu, když někdo říkal, že šlo o sebevraždu. To nebyla sebevražda, to byla oběť. Palach doufal, že by jeho čin mohl zapůsobit, jenže tenkrát už bylo všem jasné, že ta věc je dočasně prohraná.

Jak jste vnímal Palachovy požadavky? Z odstupu padesáti let a v kontrastu s extrémní podobou lze podlehnout dojmu, že toho nechtěl moc…

On si – jako většina lidí tenkrát v Československu – úplně na tu svobodu nezvykl. Byla to novinka. Ale uvědomil si, že první a nejdůležitější věc, na které by se mělo trvat, je svobodný tisk. Možná si myslel, že lze koneckonců žít, když bude armáda někde zalezlá, ale zároveň bude mít společnost prostředky, jak veřejně vyjadřovat svoje názory. Myslím, že si dobře uvědomoval, že situace je vážná, že se můžeme na dlouhou dobu rozloučit i s omezenou svobodou roku 1968. Vždy jsem velmi oceňoval, že si nedělal žádné iluze, že pochopil vážnost situace a nemohl se s tím smířit. Jako jsme se s tím nakonec smířili všichni ostatní.

Proč nikdo, až na pár výjimek, Palachovy požadavky nezvedl?

Nevím, jestli to někdo skutečně nezvedl. Pokud to někdo udělal, tak se to kvůli cenzuře nikdo nedozvěděl. Nevěděli jsme o Janu Zajícovi, nevěděli jsme o Ryszardu Siwiecovi, který se v Polsku upálil v září 1968. Za sebe jsem cítil, že ty jeho požadavky zkrátka nemůžou být splněny.

Proč?

Možná proto, že už jsme ten režim znali a že jsme byli unavení ze stálého čekání a neúspěchů. Dnes si uvědomuji, jak jsme ještě v roce 1989 byli velmi skeptičtí, a to kvůli únavě z čekání, že to praskne.

Pochopila česká společnost Palachův čin?

Je pravda, že česká společnost má vůči Palachově oběti jakýsi ostych. A je fakt, že v české historii to nemá obdoby, a sám si vybavuji, že ten čin působil dojmem jisté exotičnosti. Dočítali jsme se o mniších ve Vietnamu, ale tady protestovat tímhle způsobem nebylo zvykem. Když se na to podíváme do hloubky, tak sebezničení je pochopitelné a přijatelné tam, kde se tím nemyslí definitivní konec člověka. Tam si to lze představit. Moderní doba, kde je přítomen názor, že smrt je konec, s tím má mnohem větší problém. Najednou je ta věc jakoby absolutnější, a proto se nám také hůře chápe.

Vede se debata o tom, jestli jeho čin urychlil, nebo naopak zpomalil nástup normalizace. Co si myslíte vy?

Režim se trochu zarazil, tedy až na sprostoty Viléma Nového a podobných gaunerů. Ale jestli se něco zpomalilo, nebo urychlilo, to nevím. Lidé přišli ve velkých počtech na pohřeb, byl důstojný a impozantní, ale tím to skončilo. Pak byly ještě oslavy hokejového vítězství nad Rusy – a spadla klec.

I když ještě v srpnu 1969 se na první výročí invaze masově demonstrovalo.

Tyto demonstrace byly potlačeny dost surově a lidé si pak už nějaké protesty velmi rozmysleli. Některé z těch demonstrujících jsem znal, ale nebylo to tak, že by si dělali iluze, že to nějak pomůže, chtěli jen něco vyjádřit. Často šlo o hodně mladé lidi.

Má Palachův čin nějaký význam dnes? Rezonuje nějak?

Myslím, že ano. Moc se o tom nemluví, ale velká část národa to ví nebo si na to vzpomene. Několikrát mě překvapilo, jaký ohlas to mělo na Západě nebo třeba v Polsku. Nebylo možné jeho čin brát jako nějakou švejkovinu, byla to smrtelně vážná věc. Přispěl mimo jiné k tomu, že si na Západě značná část lidí uvědomila, že tady nejsou všichni komunisti.

Ono nás uvažování o jeho činu může vést až k základním otázkám o hodnotě života či o tom, za co má smysl položit život…

To mám na mysli tou vážností. Patočka to slavně řekl v souvislosti s Chartou 77 – když za něco stojí zemřít, tak za to také stojí žít. Cena toho trápení se promítne do ocenění nebo zhodnocení života.

Kde v galerii historických osobností Palach stojí? Komu po boku?

Těžko říci. Ten čin je velmi individuální a zdá se mi, že vybočuje z řady historických postav. Právě proto bylo těžké ho pochopit, protože na podobné činy nejsme zvyklí. Není to tu tradice.