Vinit venkov a menší města z nevděčnosti je zjednodušující

Když jdou Češi volit, jako by se většiny z nich nynější konjunktura vůbec netýkala. Bodují protestní strany, naopak otevřenost, ze které země těží, se zatracuje. Měříme prosperitu správně?

Je otázka, jestli se mají dobře všichni a zda prosperita zasahuje do všech oblastí. Asi nelze zpochybnit, že ne. Socioekonomické statistiky jasně ukazují, že bývalé Sudety jsou na tom hůř, a volební mapa tomu odpovídá. Je třeba znát detaily, nejen makroekonomické statistiky. Pokud má velká část populace pocit, že zdejší ekonomický model pro ně příliš nefunguje, a data to potvrzují, tak není překvapením, že jsou rozčarováni a že můžou hledat změnu u populistů.

Jde o pocit, nebo o objektivní fakt?

Netvrdím, že politika je pouze o ekonomice. Je tu spousta symbolických témat okolo identity i iracionálních jevů. Debata o migrantech nemá u nás prakticky žádný smysl, a přesto je to ústřední politické téma. Nemyslím ale, že úplně všechno můžeme hodit na propagandu, ruské trolly a fake news na sítích. I kdyby tu bylo například jen deset procent voličů, kteří mají objektivní důvody k zlosti, tak je to pořád důležité. Když prezidentská volba končí výsledkem skoro fifty fifty, tak právě oni můžou rozhodnout.

Co se s tím dá dělat?

Řešit v celostátní politice reálné problémy. Právě exekuce bijí do očí nejvíc. Dopadly skoro na každého desátého Čecha a po započtení rodinných příslušníků je to obrovský problém. Nastavení poplatků je evidentně neefektivní a nespravedlivé, takže reakce zákonodárců měla být rychlejší. Nebo infrastruktura. Optikou z Prahy víme, že nefunguje D1, ale vedle ní je tu spousta dalších slabých míst. Přitom jezdit do práce 50 minut místo 20 nikdo nechce. Nebo výhledově rychlá železnice, aby všichni vzdělaní neodcházeli z regionů do Prahy. Koukat na makročísla a vinit venkov a menší města z nevděčnosti je příliš zjednodušující.

Jedno z makročísel ukazuje, že průměrná mzda překročila 30 tisíc korun. Poslední roky hodně roste, ale v Německu stejné makročíslo činí tři tisíce eur a tak velká propast hodně lidí irituje – právem, nebo jen nerozumějí ekonomii?

Férovější je srovnávat výkon ekonomiky v paritě kupní síly. Tam jsme na 89 procentech průměru Unie a žebříčkem EU stoupáme nahoru.

Právě tomu se ale těžko věří. Jak se vyrovnat s tím, že Němci pořád berou třikrát víc než Češi?

Historie ukazuje, že dohnat nejbohatší země se podaří jen opravdu výjimečně. Povedlo se to Německu, Rakousku či Japonsku po válce a později asijským tygrům nebo Irsku. Ve všech případech byla klíčová efektivní spolupráce mezi státem a privátním sektorem, kdy politika vlády pomohla vzniku firem v nových odvětvích a národních šampionů. My však žádnou takovou výjimečnou konstelaci nemáme, a tak se jen vezeme a Západ doháníme pomalu.

Jde to nějak změnit?

Stabilní vlády, efektivní státní správa, ochota riskovat veřejné i soukromé investice do výzkumu a rozvoje nadějných odvětví, maximální využití příležitostí EU a v neposlední řadě ochota rozhodnout, jaké programy ukončit a na jaké vsadit. Je to riskantní, neboť to může skončit jen prošustrováním veřejné podpory. Ovšem kdo nic inovativního nezkusí, těžko může aspirovat na rychlejší dohánění.

V Polsku či Maďarsku politici vydávají nízké platy za nespravedlnost nebo rovnou za nový typ kolonialismu,. Je to demagogie, nebo něco, o čem má smysl debatovat?

Kolonialismus stál na brutálním drancování podřízených zemí. My jsme součástí volného trhu EU, o jehož pravidlech spolurozhodujeme. Není to žádná totalitní struktura, ale prostor, kde máme široké pole působnosti pro nastavení vlastní hospodářské strategie.

Využíváme ho?

Právě že ne, stále nedokážeme přijít s jakoukoli inovativnější strategií rozvoje. Pak převládá pocit bezmoci, který nahrává populistům. Ti viní kohokoli, jen ne naši neschopnost zorganizovat si vlastní stát. Ovšem historicky nástup populismu bývá předvojem změn, kdy racionální politické síly reagují a prosadí reformy.