Jako jedna velká rodina

Poprvé v Portugalsku, poprvé v jeho hlavním městě Lisabonu. Už po pár hodinách a několika kilometrech si pro sebe dělám nadšený závěr. Tohle město ležící na sedmi kopcích se skvělou atmosférou, mladistvým duchem, žlutými tramvajemi a hlavně příjemnými lidmi musí okouzlit snad každého. I přes roztomilé staromilství je velice pokrokové. Všude vidíte second handy, obchody s výrobky z recyklovaných materiálů, etickou módu a veganské restaurace. Jinak je tady i dost různých specializovaných tradičních obchodů – textil s látkami, záclonami, obuvnictví, kde vám botu profík na nohu nasadí a zaváže tak bravurně, že si připadáte, jako byste celý život nosili boty jen na suchý zip. Rukavičkářství, kloboučnictví, železářství. Seženete tady všechno a v té nejlepší kvalitě. Navíc je tady levno. Rozhodně levněji než v jiných evropských metropolích.

Nad Lisabonem se slunce začíná líně posouvat směrem k západu a já se v euforii vydávám do víru nočního života. Je jiný než Paříži, Londýně, Itálii. Všechno je tady takové jiné, magické. Přemýšlím, jestli je to osvětlením, všudypřítomným graffiti, nebo výborným místním vínem.

Bloudím úzkými uličkami, kde cítím aviváž z vypraného prádla visícího snad z každého okna. Míjím skupinku lidí postávajících před barem a podle tónů, které se ambiciózně derou z úzkých dveří, tam zrovna něco probíhá. V Lisabonu jistě nic neobvyklého. Jsem zvědavá. Otevírám dveře baru a vidím, jak se v místnosti velikosti dětského pokoje tísní asi třicet lidí. Tlumené světlo ještě podtrhuje už tak dost intimní atmosféru. Chvíli přemýšlím, jestli mám zůstat. Doslova hlava na hlavě, tělo na tělo. Zvědavost ale vítězí. Rozhlédnu se po místnosti. Vlevo sedí šťastlivci u podélného stolu s vyšívaným ubrusem. Vypadá to trochu jako kdysi u mé babičky. Před sebou mají ještě nedojedenou večeři a sklenice s červeným vínem. Hned těsně vedle jejich stolu sedí na malé židličce krásná zpěvačka tradičního melancholického fada. Portugalka jak vyšitá. Husté vlnité vlasy padající k ramenům, výrazné rysy a sympatická tvář. Vedle zpěvačky sedí na barové židličce starší černoch s delšími vlasy a stylovou čapkou. Zkušeně rozehraje první tóny na kytaru a zanedlouho se přidává pevný, sebevědomý hlas ženy. Mám husí kůži… K refrénu se postupně přidává celý bar. To je síla. Jako jedna velká rodina. Tolik emocí z písně, které nerozumím. Nerozumím, ale přitom s ní a s celým barem prožívám smutek, trápení, nostalgii. Jsem naprosto pohlcena tím neviditelným, co se barem šíří. Mám slzy na krajíčku a tleskám. Za chvíli se zarazím. Všimnu si, že zbytek lidí místo tleskání tře o sebe ruce. Mladý kluk stojící po mé pravici, se na mě chápavě usměje a pošeptá mi do ucha, že je to kvůli tomu, aby se nenarušovala navozená atmosféra. Tak snad jsem jim to nepokazila, pomyslím si a objednám si skleničku. Bar se začíná vylidňovat, většina přítomných jde kouřit, než začne další vystoupení.

Zamyšleně scházím kolem maurského hradu sv. Jiří, který je odshora dolů noblesně nasvícený. Vypadá jako dost věrohodná kopie pařížské katedrály Notre Dame, zvlášť v teplém světle umělého osvětlení. Zhluboka se nadechuju. Vzduch je takhle v zimě čerstvý, ale ne studený. Přes den bylo dokonce šestnáct stupňů.

Když tak nad tím přemýšlím, Lisabon je tak plný života, že by snad oživil i mrtvolu. Místo plánovaného návratu do hotelu pokračuju neznámými uličkami dál. Kam, to nevím, prostě se jen tak na chvíli ztratit.

Simona Kožuchová, publicistka