Čachtická paní a pak nula

Součástí aktuálního dvojčísla Respektu, které je stále v prodeji, je i pravidelná literární příloha, do níž jsme pro pro vás tentokrát vybrali devět ukázek prací současných slovenských spisovatelů a spisovatelek. Její součástí je i rozhovor s literárním historikem a překladatelem Lubomírem Machalou o vztazích mezi slovenskou a českou scénou. Část interview nyní odemykáme jako pozvánku ke koupi:

V Česku byl pokus založit Asociaci spisovatelů, která chtěla, aby byl hlas autorů a autorek ve společnosti více slyšet. Jsou podobné snahy i na Slovensku?

Na Slovensku je dnes spisovatelských organizací přemíru a naopak tím rozmělňují své síly. Každopádně tam prošli odlišným vývojem. U nás na počátku devadesátých let Jiří Kratochvil a řada dalších autorů prohlašovali, že literatura se nemá zajímat o společenské přesahy a reflexe, že od toho je politika a publicistika. A že konečně nastal čas k tomu, aby byla literatura sama sobě dostatečným důvodem i cílem. Mirek Balaštík z Hostu to později pojmenoval jako „past estetismu“. Na Slovensku měli na rozdíl od nás velmi výraznou společensko-kritickou reflexi a satiru po celá devadesátá léta, což plynulo z toho, že si o to Vladimír Mečiar doslova říkal a byl dobrým terčem. U nás se silnější kritický hlas v literatuře objevil až na přelomu století.

V čem ještě se obě scény od sebe liší?

Ve slovenské literatuře měl například přirozenější podmínky pro fungování postmodernismus, a to už za normalizace. Zato v české literatuře byl postmodernismus vždy nechtěným dítětem, hlásí se k němu de facto jen zmíněný Jiří Kratochvil. Také kyberpunk v české literatuře nenajdete, zato na Slovensku se díky němu objevila velmi výrazná „text generation“ kolem banskobystrického nakladatelství Drewo a srd, zajímaví autoři jako Michal Habaj či kolektivní projekt Generator X. Co je naopak podobné, jsou takzvané útěkářské prózy, jak tomu říká Markéta Pilátová: ačkoli mají knihy české nebo slovenské postavy, jsou tematicky lokalizovány do exotických krajů.

O Slovácích se říká, že nepotřebují překlady české literatury a čtou ji v originále.

Ano, to je realita. Českých textů, které byly přeloženy do slovenštiny, je minimální množství. Nakladatel Koloman Kertész Bagala třeba zkoušel přeložit Michala Viewegha a zůstal mu ležet na pultech: všichni ho raději četli v originále. V každém významnějším kulturním městě má pobočky knihkupectví Artforum, kde jsou české knihy v celém spektru aktuální nabídky k dostání. A obráceně? Zkuste u nás sehnat slovenskou knihu.

V Česku jsou k dostání jen v překladech.  Čím to je?

Češi platí ve středoevropském kontextu nejvíc za ty zahleděné do sebe. Naše znalost maďarské, polské a právě i slovenské literatury se vůbec nedá srovnávat s tím, jak oni znají naši literaturu. My se prostě díváme nejvíc na sebe, a když už se podíváme někam jinam, tak spíše na západ. Když to přeženu, běžná populace má postoj: „No co asi ti Slováci můžou psát zajímavého?“

Mimochodem panuje obecná představa, že překládat takhle blízký jazyk do češtiny musí být hrozně snadné…

Jenže není. Každý, kdo strávil dovolenou na Slovensku, si hned myslí, že může překládat. Bohužel se to projevuje na nekvalitě překladů. Jednak existují zrádná slovenská slova, která mají úplně jiný význam, než se může zdát. A hlavně když vezmete umělecký text a jen ho mechanicky převedete do češtiny, tak to zdaleka nestačí k úplnému estetickému zážitku. Každý jazyk má nějakou dispozici. Když řeknete česky slovenský vtip, je to velmi často trapas. A to nemluvím o vulgarismech, expresivitě, ta už se v některých překladech zcela ztrácí. Jak říká bývalý šéfredaktor Respektu Martin M. Šimečka, který je bilingvní – když chce psát beletrii, upřímně a ze srdce, tak píše slovensky. A když chce psát reflexivní záležitost, tak píše česky.

Je nějaký autor, který se vám ze slovenštiny překládal opravdu složitě?

Pavel Vilikovský. To jsou úplné jazykové orgie a je strašně těžké je tam všechny dostat. On je úžasně vzdělaný člověk a také múzický autor, čili v jeho jazyce najdete všechny polohy. Když si nad něčím lámu hlavu, říká mi, abych to zkrátka vynechal. Já se zatím snažím nevynechávat.

Někdy to ale jinak nejde.

Ano. Pomůžu si příkladem jiného autora, taky velmi respektovaného a uznávaného. Stanislav Rakús má jednu pasáž založenou na tom, že ve slovenštině se ledviny řeknou ľadviny i obličky. No a my máme v češtině jenom ledviny.

Vy jste zmínil dva pro vás klíčové slovenské autory. Které další postavy by neměly českému čtenáři uniknout?

Zcela jistě by to byli dva autoři, kteří mají nepochybně mezinárodní parametry. Bohužel oba odešli ze světa dobrovolně; už v polovině devadesátých let Rudolf Sloboda, a teď čerstvě Dušan Mitana. Češi obecně dělají hodně velkou chybu, když slovenskou literaturu nečtou. Například „coolness“ prózu, Michala Hvoreckého, Tomáše Horvátha nebo Ballu, který je naprostým zjevením, někoho takového v české literatuře nenajdeme. Jeho knížky jsou mrazivě cynické, až si říkáte, že snad v sobě nemá kouska citu, o to víc je však sdělení působivější. A také mě napadá Peter Pišťanek, který před čtyřmi lety bohužel také spáchal sebevraždu. Jeho romány Rivers of Babylon nebo Drevená dedina jsou mimořádné záležitosti.

Jaké je postavení spisovatelů ve slovenské společnosti?

Neliší se od situace v Česku, jejich pozice není příliš významná ani prestižní. Většinou fungují v profesním životě jinak než coby literáti. Opravdové hvězdy jako Vilikovský se literaturou uživí, jinak ale platí, že už od devadesátých let téměř všichni slovenští spisovatelé pracují v reklamních agenturách nebo mají redaktorskou práci v rozhlase, televizi či v tištěných médiích.

Sledujete na svých studentech, zda se u mladé generace proměňuje vztah ke slovenské literatuře?

Je to pořád stejné. Od roku 1983 vedu kurz slovenské literatury a pokaždé ho začínám stejným testem, jehož součástí jsou otázky: „Co jste četli ze slovenské literatury?“ a „Co jste četli ze současné slovenské literatury?“. Na první obvykle studenti odpovídají Čachtická paní Joža Nižnánského. A na druhou téměř vždy přichází nulová odpověď. Nicméně když se dozvědí o pozoruhodných titulech, začnou je se zájmem číst.