Krkonošské nové druhy

Pronikavý zvuk mě vytrhl z blaženého spánku. 5.15. Nejdřív netuším, proč bych měla vstávat, když je víkend, po rozhlédnutí po chatce mi to dochází – ač víkend, pro příští týdny pro mě pojmy sobota a neděle zhola nic neznamenají. Takový je úděl člena přírodovědecké expedice.

Lezu z vyhřátého spacáku, ten druhý už je asi nějakou chvilku prázdný. Při otevření dveří na zápraží našeho skromného příbytku se div nepotrhám smíchy. Lukáš venku provádí cosi, co se vzdáleně podobá rozcvičce. Tahle výprava do Krkonoš mi o mém tichém kolegovi prozradí asi leccos.

„Měl jsi říct, vzala bych si špunty do uší,“ zavolám se smíchem na Lukáše, který z toho překvapení do mučení svého těla zařadí i nečekaný výskok. „Promiň, asi mám rýmu,“ snaží se celý zrudlý omluvit své chrápání. Sice pochybuju, že je za tím zdravotní problém, ale raději už do něj nereju. Zároveň se děsím, jestli zvládnu několikaměsíční pobyt v jedné místnosti. Věděla jsem, že výzkumu budu muset něco obětovat, ale ani omylem mě nenapadlo, že by to měl být spánek.

Na výpravu je třeba načerpat síly a probudit rozespalé smysly. Podle mě je na to vynikajícím elixírem chleba s marmeládou, podle Lukáše míchaná vajíčka. Dáváme si do nosu každý podle svého gusta. K tomu černé kafe a kotel čaje. Zvedající se mlžný opar od Jizery nás ale nutí příjemnou chvilku ukončit. Na cestu musíme vyrazit hodně brzy zrána, kdy je ideální čas na odchyt hledaných jedinců. Důkladně balíme batohy s materiálem nutným pro náš výzkum a z Jablonečku míříme na Mísečky. Stejně ale očekávám, že se pro něco budeme vracet.

Sotva ujdeme od zaparkovaného auta lesní cestou pár metrů, objevujeme první jedince, kvůli kterým jsme byli fakultou vysláni do hor. Modrý petlahvoň a červený obalík. Oba jedinci čeledi odpadkoušovitých leží u cesty hezky pospolu. Opatrně se k nim přibližujeme, Lukáš vyndává z batohu kleště, já opatrně připravuju pytel. První! Druhý! Očekáváme, že se nám podaří v lese vypátrat ještě další zástupce těchto odpadkoušů, které se podle předběžných informací vyskytují v Krkonošském národním parku velmi zhusta. Pokračujeme tedy dál do lesa.

Po několika kilometrech rozčarovaně zjišťujeme, že rozšíření invazivních druhů do českých hor je větší, než jsme mysleli. Za pouhou hodinu jsme odchytili desítky petlahvoňů, sáčkovců, obalíků i velmi odporných vlhčenců. Začínáme se s mírnou nevraživostí koukat na kolemjdoucí turisty, kteří tyto druhy do lesa uměle vysazují. Někdy schválně a někdy je zavlečou do Krkonoš omylem, když jim při nepozornosti vyskočí z kapes. Fotky úlovků dávám na profil a doufám, že by to mohlo někomu otevřít oči.

Zažíváme ale i nečekané překvapení. Netušili jsme, jak vážná je situace ohledně výskytu dalšího druhu, který může zásadně ohrozit zdejší faunu a flóru. Běžně se vyskytuje v blízkosti lidských obydlí, v horách a lesích může způsobit velké škody kvůli svým výbojným namlouvacím tancům, při kterých se dokáže pořádně rozohnit. A zde se to podél cest a v borůvčí jen hemží jedinci tohoto druhu, pro který zatím má přírodověda pouze latinský název – vajglus foetidus.

Všechny dnes odchycené jedince odnášíme do auta a odvážíme na základnu v kempu, kde je podrobíme dalšímu zkoumání. Výsledky prvního dne nás zaskočily. Sedíme jako opaření před chatkou, v ruce skleničku vína a nevěřícně zíráme na přeplněné klece. Při pohledu na vajgluse si uvědomujeme, že naše expedice bude znamenat i upřesnění a doplnění informací o jejich výskytu v horách. Lukáš v deset večer znaven zívl, podíval se na lahev od vína a z obavy, aby nám nepřibyla další práce, do ticha pronesl: „Kam jsi hodila ten korek?“

Tereza Komárková,dobrovolnice KRNAP