John Zorn: Aby byla moje krev v jejich žilách
Nezařaditelný newyorský skladatel přijíždí do Prahy s mnohožánrovým hudebním maratonem
Začalo to v malém. Miniaturami, které jsem psal doma ve své pracovně, teď je z toho organismus, který žije svým životem,“ popisuje po Skypu s nadšením John Zorn svůj velkolepý projekt The Bagatelles. Zrodil se v náhlém tvůrčím výtrysku v roce 2015, kdy uznávaný nekonvenční skladatel a vůdčí osobnost newyorské hudební scény během tří měsíců napsal tři sta bagatel – neboli drobných skladbiček – v duchu moderní vážné hudby.
Měly podnítit představivost improvizujících hráčů a dopřát jim prostor k sebevyjádření. A osvědčily se natolik, že výběr z nich se neděli co neděli po dobu celého roku hrál v Zornově klubu The Stone před vyprodaným sálem. Pokaždé se tu střídali jiní muzikanti i jiné kapely a bagately si přizpůsobovali svému rukopisu. Někdy to bylo smyčcové trio, někdy jazzové kvarteto, jindy hardcoreová kapela – všechny bez výjimky však spojovalo, že šlo o špičkové muzikanty a Zornovy obdivovatele.
Unikátní podnik se pak vydal na neméně úspěšné turné. A aby zůstal duch pospolitosti zachován, nevzal Zorn na cesty jednu kapelu, jak by rozum i ekonomické uvažování velely, ale snažil se jich pobrat co nejvíc. V této podobě se Bagatelles Marathon představí i u nás: 20. června v pražském Foru Karlín za Zornova dohledu a spoluúčinkování vystoupí čtrnáct ansámblů špičkových ve svém žánru, které po svém přehrají výběr ze skladatelových drobností.
V Bagatelles Marathonu se spojují takřka všechny tendence Zornova přístupu k hudbě. Nyní pětašedesátiletý altsaxofonista a skladatel platí už od osmdesátých let za věčného poutníka. Jeho hudba se rozpíná od plně improvizované po přísně zapsanou, od hlukové kakofonie po hladivou lyriku a překračuje všechny myslitelné žánrové škatulky – vyšel z prostředí free jazzu a osvojil si klezmer, soudobou klasiku i hardcore. Přátelí se s minimalisty, jazzmany i metalisty; měl a má stejně blízko k Terrymu Rileymu a Lou Reedovi jako k Mikeu Pattonovi z Faith No More nebo ke kapele Napalm Death. Zorn vstřebal multikulturní náladu a hlomoz New Yorku jako nikdo jiný a zvědavě nahlížel do všech zákoutí, což mu přinášelo obdivovatele i kritiky, kteří jej mnohdy brali za povrchního turistu. Možná i kvůli tomu je k médiím podezřívavý a u příležitosti pražského koncertu svolil pouze k jedinému rozhovoru, a to pro Respekt.
Stovka za rok
Své outsiderství si hýčká a vidí v něm výhodu. Provozuje vlastní vydavatelství i klub a je pořád záviděníhodně produktivní. Posledních šest let vydává deset až sedmnáct alb autorského materiálu ročně. Když se člověk zeptá, zda má čas spát, Zorn odtuší: „Samozřejmě, potřebuji svých osm hodin, ale za posledních čtyřicet let jsem si vybudoval vlastní způsob dělání věcí. Odstartoval jsem vydavatelství, pracuji s vlastními prostředky, nežádám o granty, nepracuji na zakázku a vybírám si muzikanty, které dobře znám. To mi umožňuje být neskutečně efektivní. William Blake tvrdil, že člověk si buď vytvoří systém svůj, nebo bude zotročen systémem někoho jiného. A já svůj systém mám.“
Na počátku devadesátých let měl za sebou dlouhý pobyt v Japonsku. Blížila se mu čtyřicítka, byl respektovaným altsaxofonistou a uznávaným improvizátorem, oslňoval taktéž interpretacemi filmové hudby Ennia Morriconeho i jazzového génia Ornetta Colemana, k němuž přistoupil s intenzitou punku. Někde tady ovšem začal Zorn pátrat po své identitě a objevovat své židovské kořeny. Ruku v ruce s tímto osobním hledáním šel i obrat hudební.
„Do té doby mě bavilo extrémní křížení žánrů. Hledal jsem nové formy a způsoby, ale nikdy mě nenapadlo skládat melodie. Odvážil jsem se jen proto, že jsem věřil, že přispívám k modernizaci židovské tradice. A melodie, které napíši, zlidoví a budou se hrát třeba na svatbách, což se stalo,“ popisuje Zorn svůj posluchačsky nejslavnější projekt Masada Songbook, který se zastavil na 613 krátkých kompozicích. Na stejném čísle, kolik má Tóra přikázání.
Zadání si určil prosté, avšak nesmírně obtížné. Na omezené stránce notového papíru – tedy na ploše dvaceti až třiceti vteřin – musí inspirovat hráče improvizátora, který s ní půjde dál. „Napsat první stovku mi trvalo rok,“ přiznává Zorn, ale pak se stavidla prolomila a na další stovku už mu stačil měsíc. Výsledkem jsou skladby, v nichž jsou ozvěny klezmeru uchopené po jazzovém způsobu. Aktuální The Bagatelles na Masadu v mnohém navazují, ovšem inspirací je atonální hudba, která se rozešla se zažitými pravidly tvoření a spojování akordů.
Zorn si tu přál zúročit zkušenosti s tvorbou pro klasické hudebníky a nabídnout podobné melodie své domovské scéně improvizátorů a individualit z newyorského downtownu; síti hudebníků, kteří se od šedesátých let viděli v kontrastu s akademickým uptownem, kde sídlily prestižní hudební školy. A snaha přemostit oba světy, z nichž jeden ctí notový zápis a druhý si z pravidel moc nedělá, zafungovala.
Právě napětí mezi svobodou hráče a autoritou skladatele – zkoumání, kde jedno končí a druhé začíná – je pro Zorna možná nejtypičtější. Najdeme u něj do puntíku rozepsané skladby jako smyčcový kvartet Necronomicon, ale také proslulou skladbu Cobra, která nemá noty žádné. Hráči se na začátku pouze dohodnou na pravidlech a pokynech, od nichž se vše odvíjí.
Výborný systém
„Hudba pro mě není to, co vytvářím doma o samotě, když skládám. Ačkoli si to také užívám,“ předestírá svou koncepci Zorn. „Hudba je pro mě prostor, kde se můžu potkávat s lidmi. Nechat se jimi provokovat a obohacovat. Nesdílím pohled na skladatele jako fašistického diktátora. Partitura nesmí fungovat jako pouta. Když dáš talentovaným muzikantům dobré mantinely, budeš fascinovaný, s jakými nápady přijdou.“
Na pódiu se podle něj musí vyjevit city, přirozenost, radost z tvorby a vznikání hudby, které lze docílit jen tehdy, když z hráče učiní spoluautora. „Muzikanti musí cítit, že je ta hudba jejich. Přijmout ji za svou – jako kdyby jim v žilách proudila tvoje krev. Musí být znát, že nechtějí být v daný okamžik nikde jinde na světě než na pódiu. A o tom rozhoduje právě rovnováha mezi tím, co je psáno a co je improvizace,“ líčí se zápalem Zorn: „Děsí mě představa hráčů na Broadwayi, kteří odehrají svůj part, mezitím si čtou noviny nebo koukají na hodinky a těší se, až budou doma.“
V dobách improvizačních skladeb přitom Zorna zajímal konflikt, který mezi hráči mohl vzniknout – s údivem i pobavením sledoval, jak muzikanti reagují, když je jim dopřán vliv a strhávají na sebe pozornost. Dnes ho přitahuje komunitní duch a snaží se ukázat, jak může být hudba inkluzivní. S The Bagatelles zdůrazňuje důvěru, kterou může mezi lidmi vybudovat. A spojit nejen žánry, ale i menšiny a gendery, jak ostatně dokazuje i různorodé složení souborů, které do Prahy se Zornem přijedou.
K médiím je podezřívavý – před koncertem mluvil jen s Respektem.
Po hráčích i publiku požaduje maximální otevřenost. A extrémní otevřenost novým ideám spojuje Johna Zorna jak s jazzovou avantgardou, tak třeba s přístupy skladatele Johna Cage, uvedl George E. Lewis, profesor hudby na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, když se jej před pěti lety dotázal deník The New York Times: „Na Johnovi je zajímavé to, jak dokázal zpochybnit a nabourat zažité myšlenky o žánrech a tradicích – a to tak pravdivým způsobem, že to otevřelo oči mnoha mladým lidem. Raní jazzmani říkali, že člověk by měl poslouchat všechno, a John to vzal tak doslova, jak jen to bylo možné.“
Intenzivní kontakty s různorodou komunitou zároveň Zornovi umožňují fungovat nezávisle a stranou obvyklých struktur. Jeho tvorbu charakterizuje rychlost od prvního nápadu k vydání desky. I když je na cestách s Bagatelles Marathonem, jeho hlavou už víří další impulzy. Před sotva třemi týdny koncertoval v San Francisku a zastavil se na výstavě impresionisty Clauda Moneta. „Více než tři čtvrtě hodiny jsem fascinovaně stál před jeho plátnem Vistárií. Ty barvy a světlo! Naráz se mi v hlavě urodila nová skladba,“ líčí. Těsně po návratu domů ji zapsal do not, díky síti spřátelených muzikantů ji do měsíce natočí a do konce roku vydá na svém labelu Tzadik.
„Člověk pořád hledá rovnováhu mezi tím, čeho je schopný, a tím, co je pro něj výzva,“ popisuje sugestivně. „Nesním o čtyřhodinové opeře v newyorské Metropolitní, ta se mi nepoštěstí. Když je výzva příliš velká, člověk na ni nestačí, když příliš sází na své schopnosti, je to zase nuda. Moje štěstí je, že mám výborný systém, který mi umožňuje být inspirovaný, hudbu zapsat, nahrát ji, vydat a posunout se bez odkladů dál. K něčemu zcela jinému.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].