Dopis z Londýna

Pardon, ono je to vlastně obráceně, že? Tady v Anglii se na to lehce zapomene, protože květen nebyl měsícem lásky, ale testů, o nichž se vedou žhavé debaty nejen u rodinných stolů, ale i na nejvyšších politických postech. Řeč je o takzvaných SATs, státních testech z matematiky a angličtiny pro druhé a šesté třídy. Byly zavedeny na začátku devadesátých let a podle jejich výsledků posuzuje státní inspekce (Ofsted) kvalitu školy.

Když jsem začala před třinácti lety učit na prvním stupni anglické základní školy (primary school), nechápala jsem, proč se kolem těchto zkoušek dělá tak velký rozruch. Coby člověk vyškolený v českém systému, kde je ústní i písemné zkoušení ze všech předmětů na denním pořádku, jsem nerozuměla, proč zdejší rodiče i pedagogové brečí nad „přetestováváním“ Briťat. Koneckonců, místní děti nedostávají na prvním stupni, který začíná ve čtyřech letech a končí šestou třídou, vůbec žádné známky, vysvědčení je jen slovní hodnocení, nemůžou propadnout. Tak nač ten stres, když dělají v druhé a šesté třídě nějaké SATs?

Kritici poukazují na to, že se kvůli SATs v šesté třídě výuka zaměřuje nikoli na všestranné rozvíjení dítěte, ale na přípravu na tyto testy. Pokud jsou školy hodnocené podle výsledků svých žáků, tak by samozřejmě byly hloupé, kdyby na ně děti nenachystaly. Intenzivní přípravy na květnové zkoušky začínají nejpozději v lednu, nejde o lehkou formalitu. Mám na svém kontě titul magistra filologie z ČR i britský pedagogický postgraduál, ale u testu z…