Stavění máje na Kampě

Probudím se zpocen. Je vše zařízeno? Strom mi přivezli tři dny zpátky, byl pohozen na Kampě u zdi, kdokoli jej mohl vzít a postavit. Jak absurdní, máje se ze zlomyslnosti spíše kácí, než staví.  Jdeme vykopat s bratrem díru. Zapůjčený vrták zajíždí do země a? Nic! Klouže po povrchu udusané hlíny jak po másle. K čertu! Tři měsíce plánování, běhání po úřadech, lidi, kapely, všichni na cestě a teď to kiksne, protože nevykopu díru!

A jedeme dál! Podpěry pro zajištění májky jsou krátké. Podepsal jsem převzetí odpovědnosti za všechno, čili představa dvou zavalených lidí je najednou naléhavější než díra. Nějak to, prosím, vyřešte, já utíkám do obchodu pro dřevo na podpěry. Proč pořádám festival v centru Prahy, když na vesnici se válí u každého plotu fošen hromada? Není čas hořekovat. Telefon neustále vyzvání: „Kam máme dát pódium?“ „Jak se tam dostat, když Kampa je hermeticky uzavřená maratonem?“ „Sousedům praskla voda, stříká to ze stropu!“ Omlouvám se, že jsem byl kdy nepříjemný na pracovníky call center, a tvářím se, že festival nepořádám poprvé.

Dřevo je naloženo, vyzvedávám domácí škvarkovou pomazánku, doma na sebe rvu folklorní „košulu“ a hop do víru. Je právě 14.00, oficiální začátek. Trousí se lidi, zatím spíše zvědavci než milovníci tradic. Jdeme s kamarády pro májku, uf, je tam. Hraje harmonika, proplouváme parkem se stromem na ramenou a vysvětlujeme kolemjdoucím, co se bude dít. Někdo na mě namíří kameru a ptá se, jaký je smysl toho všeho. Hekám a soukám ze sebe něco o tradicích, jaru, sousedském setkání a taky vyznání lásky dívce pomocí tohoto falusoidního rituálu. Jo, měl jsem si to líp promyslet. Jsme na místě. Okruh zvědavců se rozšiřuje i o pozvané, krojované a nadšené.

Začíná hrát cimbálka, jáma je zázračně vykopaná. Nejdříve je potřeba vrchní část nazdobit. Jako Vánoce, jen místo baněk věšíme pomalované fáborky. Grafický workshop probíhá překvapivě dobře, s hláškou „Jak to, že už nemáte pentle na namalování?“ jsem vážně nepočítal. Baví mě pozorovat lidi u stolu s jídlem, když zjistí, že je to zdarma a můžou hodit, kolik peněz chtějí. Jediné zneužití je pouze malým chlapečkem, který nechal naplno proudit radost z tohoto zjištění nabíráním dalších a dalších frgálů.

Cimbálka vyhrává, májka je nazdobená, nezbývá tedy než přikročit k aktu postavení. Svolávám své krojované kamarády – zvláštní skvadra lidí – damáci, Hamlet, učitel, všichni folklorem nepolíbení a najednou tady zakládají tradici. Čtrnáct rukou zvedá strom do svislé polohy rychlostí blesku, až je mi stydno, že to nebylo větší drama. Ještě zajistit a co teď? „Udělejte vítězné gesto, volové!“ sykne někdo. Všichni se najednou otáčíme s rukama nad hlavou a koukáme do tváře aplaudujícímu davu. Pomalu se nám rozevírají ústa do úsměvů a začínáme jásat. Jo, nebylo to zbytečné.

Odpoledne plyne samospádem. Taneční workshop střídá našlapaná folková kapela z Brna, jak by bylo hezké si to užít, nebýt vyplácení účinkujících. Tvrdý střet s realitou na pozadí spontánní sousedské akce, podepisuji dokument za dokumentem, až se mi z toho točí hlava. Nebo je to z domácí slivovice? Těžko říci, každopádně složení účtů mému spolupořadateli, tedy Praze 1, bude ještě zajímavé. Nadchází smutné finále. Do mikrofonu oznamuji, že milý májíček bude muset k zemi, protože akce je povolena pouze na jeden den. Zklamaný výraz davu je paradoxně jeden z nejhezčích výjevů, který mi z toho dne utkvěl. Zpovykaní Pražané projevující lítost nad pádem ohoblovaného kmenu? Fascinující. Nezbývá než uklidit park, odnést stoly (odpadky nejsou žádné, inu společnost se v tomto posunula), vydechnout a jít to pořádně oslavit na Folklorní mejdlo.

Jan Bradáč, herec a houslista