Kolonizátoři z předměstí
Unikátní fotografie a archivní materiály mapují dlouhý příběh chudoby pražské metropole
Na snímku z roku 1926 do čočky fotoaparátu hledí lehce proplešatělý postarší muž s muškou pod nosem. Na sobě má bílé sako a košili s vázankou, v ruce třímá pěnovku. Vedle sebe položenou čepici, hlína kolem něj je přepečlivě uhrabaná a muž stojí v jámě s dřevěným poklopem – je to jeho podzemní příbytek v nouzové kolonii v pražských Vysočanech.
Unikátní snímky z výstavy Chudá Praha v Muzeu hlavního města Prahy s precizním etnografickým vhledem mapují nuzáky, žebráky a chudinu metropole v letech 1781–1948, ale také místa, kde žili, od sklepních bytů přes zmiňované nouzové kolonie až třeba po skalní příbytky. Expozice též mapuje, jak fungovala chudinská pomoc: rozdávání almužen, polévek i výstavba sirotčinců a nalezinců, nocleháren a chorobinců či chudobinců. A také mateřských školek a opatroven pro děti, aby chudé ženy mohly pracovat. Z fotografií hmatatelně vystupují nejen lidský zmar a bída či propadnutí se až na samé dno se všemi patologickými jevy, jako jsou alkoholismus, drobná kriminalita či prostituce, ale také – jak ukazuje uvedený příklad – schopnost nerezignovat na nepřízeň osudu, naopak jej vzít pevně do svých rukou.
Tuto nerezignaci popisuje Karel Čapek, tvrdý kritik nevůle a neschopnosti státu postarat se o chudé, v povídce Na Rafandě. Počátkem roku 1925 navštívil kolonii Pod Bohdalcem zvanou Rafanda a ocenil smělé odhodlání kolonistů coby „dílo lidu, kdy každý…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu