Kolik stojí důstojný život

Čtyřčlenná rodina Mikulových bydlí ve třípokojovém bytě v pražských Holešovicích. Otec dvou dospívajících dětí pracuje jako chemik za hrubou měsíční mzdu 29 tisíc, matka si jako pečovatelka přijde na 22 tisíc. Rodině tedy každý měsíc na účtu přistane čistý výdělek 38 tisíc. Z těch manželé vždy obratem odevzdají bance 15 tisíc na splátku hypotéky, dalších pět tisíc spolknou dětské kroužky, školné a internet, takže na jídlo a celý měsíční provoz zbude 18 tisíc. K hranici chudoby, alespoň tak, jak ji definují statistici, mají Mikulovi hodně daleko, přesto mají často pocit, že jim něco zásadního chybí. „Chudí? To asi úplně nejsme,“ říká po krátkém zaváhání Anna Mikulová.

Když ale přijde řeč na věci, které si rodina nemůže dovolit, seznam je to překvapivě dlouhý. „Auto nemáme. Chytré mobily také ne. S manželem si oba nosíme do práce obědy z domova. Na konci měsíce z výplaty neuspoříme vůbec nic. Dovolenou řešíme zdarma u babičky na chatě,“ vyjmenovává Mikulová rodinnou finanční strategii. V jídelníčku Mikulových chybí ryby, hovězí maso je na stole jen občas, podezřele častým pokrmem jsou čočka a polévky. Oblečení se nakupuje výhradně z druhé ruky, včetně bot.

Pokud rodinu potká nečekaný výdaj, je to vždycky trochu průšvih. Třeba když všichni najednou potřebují zubaře, vyjde to na několik tisíc. „Zaplatíme to, ale musíme to stáhnout z jídla nebo si odpustit boty,“ říká Mikulová. Matka musela nedávno dětem odepřít očkování proti klíšťové encefalitidě a meningokoku. „Když nejsou peníze na věci týkající se zdraví, štve nás to víc než hmotné nedostatky. Když platíte u lékaře kartou a neprojde to kvůli nedostatku hotovosti na účtu, je to pěkný trapas,“ vzpomíná Mikulová. Na finanční tísni je ale prý vůbec nejhorší, když se manželé před dětmi hádají o tom, co koupit a co ne. „Že si člověk nekoupí věci, na to si zvyknete. Pro udržení vlastní důstojnosti je horší to vědomí, že víc už pracovat nelze a výplaty stále nestačí. Ta bezmoc a neustálý, léta trvající stres. A strach, že ho předáte dětem.“

Pocity, které popisuje Mikulová, zažívá dnes navzdory číslům o panující hojnosti spousta Čechů. Nejsou sice papírově chudí, ale k popisovanému všeobecnému blahobytu mají hodně daleko. A tahle skupina je možná větší, než bychom čekali.

Běžný standard

Česko se momentálně veze na vlně ekonomického růstu a na životě jeho obyvatel je to znát. Průměrná mzda loni překročila hranici 30 tisíc korun a dál roste, počet lidí bez práce je nejnižší v celé Evropě, stejně jako množství lidí ohrožených chudobou. České domácnosti bohatnou a i těm úplně nejchudším se daří o něco lépe než před pár lety, ukazují statistiky. Za nimi ale funguje realita: idylický obrázek prosperující země nedávno narušila třeba zpráva sociálních vědců z takzvané platformy pro důstojnou mzdu, která proletěla zdejšími médii. Skupina akademiků a pracovníků neziskovek přišla v půlce dubna s překvapivým tvrzením, že polovina obyvatel Česka za svoji práci nedostává důstojnou mzdu, která by umožnila vést plnohodnotný život.

Výzkumníci ho popisují jako stav, kdy si člověk může dovolit zaplatit nejen základní potřeby, jako jsou bydlení, jídlo a oblečení, ale i určitý nadstandard. Jeho součástí by měla být třeba šance vyrazit si jednou za rok na dovolenou, občas poobědvat v restauraci s přáteli nebo zaplatit svým dětem členství v kroužku. K důstojnému životu prý patří také možnost používat automobil, dopřát si vzdělávací kurz nebo dokázat ušetřit část mzdy na horší časy. Badatelé z platformy spočítali, že aby jednotlivec na takový život v Česku dosáhl, potřebuje měsíčně vydělat aspoň 30 tisíc korun hrubého. A jelikož takový příjem má v tuzemsku jen polovina pracujících lidí, vědci naznačují, že ta druhá půlka zcela plnohodnotným životem nežije.

Cílem autorů výzkumu prý rozhodně není angažovaný boj za vyšší mzdy. „Chtěli jsme ukázat, kolik stojí žít v Česku normální život,“ říká badatelka ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR a mluvčí platformy Lucie Trlifajová.