Kafka on-line

Měly shořet, ale nyní jsou dostupné pro každého on-line. Rozsáhlou písemnou pozůstalost spisovatele Franze Kafky čítající mimo jiné rukopis Svatební přípravy na venkově, stovky dopisů, kresby nebo cestovní deník, zpřístupnila Národní knihovna Izraele. Sbírku přivezl do Izraele na konci 30. let spisovatel a blízký Kafkův přítel Max Brod, který v roce 1924 ignoroval Kafkovo přání a dokumenty nespálil. Místo toho řadu z nich vydal a objevil tak Kafku světu i literární historii. Po Brodově smrti v roce 1968 sbírka skončila v rukou jeho sekretářky Esther Hoffe, která ji měla svěřit Národní knihovně. Pozůstalost si nicméně ponechala až do své smrti v roce 2007, některé dokumenty skladovala ve svém bytě v Tel Avivu, jiné umístila do bankovních sejfů v Izraeli a Švýcarsku. V roce 1988 prodala rukopis Procesu za dva miliony dolarů. Po její smrti začal o Kafkovu pozůstalost zdlouhavý soudní proces. Často fantaskní příběh Kafkovy pozůstalosti a její spletité cesty napříč dvacátým stoletím zachycuje text, který pro vás nyní odemykáme. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem: 

Odpoledne 11. června 1924 vstupoval spisovatel Max Brod do pokoje Franze Kafky zdrcený, ale zároveň plný očekávání, co v bytě na rohu Staroměstského náměstí najde. Jen před pár hodinami pochoval na hřbitově ve Strašnicích svého nejbližšího přítele, jehož předčasnou smrt na tuberkulózu v jednačtyřiceti letech označil za katastrofu. Teď se svolením rodičů procházel jeho psací stůl. Vášnivý sběratel všeho, co souviselo s Kafkou, jehož literární talent bezmezně obdivoval, objevil v zásuvkách rozsáhlý archiv poznámek, dopisů, črt, rozepsaných děl a deníků. Byly mezi nimi i rukopisy románů Proces,Zámek a Amerika. A dvě Kafkovou rukou psané instrukce, aby Brod vše spálil…

O pětadevadesát let později je část dokumentů v centru jednoho z nejpodivnějších soudních sporů o literární dědictví. Loni o něm dokonce vznikla monografie Kafkův poslední proces z pera Benjamina Balinta a před několika dny padl finální verdikt. Soud ve švýcarském Curychu 17. dubna rozhodl, že část Kafkových materiálů uložených v sejfu tamní banky má být předána Národní knihovně Izraele v Jeruzalémě – jíž má spisovatelova pozůstalost patřit podle tři roky starého rozhodnutí Nejvyššího izraelského soudu.

Vyvrcholil tak desetiletí trvající spor mezi rodinou zesnulé Esther Hoffe, která držela Kafkovu a Brodovu pozůstalost, a státem Izrael. V jednu chvíli do něj vstoupil také Německý literární archiv v Marbachu a s ním i otázky přesahující právní rovinu jedné pozůstalosti. Kafka, kolem nějž se tradičně vznáší aura tragického vizionáře vyzývající k přivlastňování, se tak trochu stal rukojmím ve sporu dotýkajícím se národní identity, náboženství, prestiže, státních zájmů i historických traumat. A v tom víru jako by se skoro vytrácela otázka, co archiv obsahuje a co nového může přinést o Kafkovi, jednom z nejprozkoumanějších spisovatelů vůbec.

Křehké jako podzimní listí

Dokumenty z curyšského sejfu by měly do rukou archivářů v Jeruzalémě dorazit podle právníka zastupujícího Izrael do měsíce. Zhruba stejně dlouho trvala v roce 1939 Brodova cesta z okupované Prahy do Palestiny. Kdyby tehdy nacističtí vojáci otevřeli na československo-polských hranicích Brodův kufr, vysypaly by se na ně – slovy Benjamina Balinta – stohy Kafkových papírů křehkých jako podzimní listí.

Brod, jenž se stal už za Kafkova života jeho největším propagátorem a literárním agentem, začal záhy po jeho smrti proměňovat onu křehkost do literárního odkazu. Vydal tři zmíněné nedokončené romány. Ty nejenže změnily pohled vědců na hodnotu literárního fragmentu, ale hlavně z málo známého, německy píšícího autora z Prahy udělaly synonymum moderní literatury a jednoho z nejoslavovanějších spisovatelů 20. století. Ve své práci Brod pokračoval v Palestině, kde čas dělil mezi divadlo a editování, překládání a publikování Kafkova díla i vlastních studií o něm.

Neúnavné propagování hraničící se vzýváním svatých mu mezi tamní elitou vyneslo i nařčení, že se vyhřívá v odlesku autora, který jej převyšoval. A že si jej přivlastňuje, v čemž není sám. Do velké míry ho bezesporu stvořil tím, že ignoroval jeho přání spálit nedokončená díla. Kafka sám o nich před smrtí mluvil jako o přízracích, kterých se musí zbavit;  sám zničil odhadem devadesát procent toho, co napsal. Jak ale poznamenává přední kafkolog Reiner Stach, autor rozsáhlé trilogie o Kafkovi, sám spisovatel v tom není úplně nevinně. Není jisté, že chtěl, aby byly jeho rukopisy spáleny. Svěřil totiž tento úkol člověku, o němž bezpochyby věděl, že nebude schopen jeho přání splnit. „Všechno, co publikoval, jsem vyrval z jeho rukou, buď přesvědčováním, nebo úskokem,“ psal Brod, „jediné, na čem mi záleželo, bylo pomoci příteli, i proti jeho vůli.“

Tiché zklamání

A tak může Kafka přitahovat turisty kupující trička, čtenáře, životopisce i další spisovatele nejen jako jeden z nejvlivnějších literátů, ale i coby symbol předčasně utnutého génia. Vizionář, jenž i v krátce vyměřeném čase popsal bezmocnost moderního člověka a předpověděl odcizení a absurdní existenci v byrokratické a totalitní společnosti. Jak napsala už ve dvacátých letech Kafkova partnerka Milena Jesenská: „Byl to muž, který viděl svět tak vyhroceně jasně, že ho už nemohl dál snášet.“

O podobném přivlastňování ostatně do velké míry pojednával i právě skončený soud, který vyhrotil otázku „Komu patří Kafka?“. Až do roku 2007 rodina Hoffeových trvala na tom, že jim. Brod poznal manžele Hoffeovy krátce po příjezdu do Palestiny. Esther Hoffe (která zemřela v roce 2007) se stala jeho osobní asistentkou. Bezdětný Brod jí přenechal správu Kafkovy i své kolekce s tím, že je má darovat veřejné instituci v Izraeli či v zahraničí – buď během svého života, nebo jim je odkázat. Již v sedmdesátých letech se materiály snažil neúspěšně získat Izrael. Tamní soud tehdy potvrdil, že skutečně patří Esther, ale zároveň řekl, že musí po její smrti přejít do veřejného vlastnictví.

To se však nestalo. Hoffe spoléhala mimo jiné na mnohoznačnost výkladů Brodovy závěti, materiály si nechala – část v bytě v Tel Avivu, část v bankovních sejfech – a začala je prodávat. Například v roce 1988 prodala rukopis románu Proces za dva miliony dolarů, což byla tehdy nejvyšší zaplacená suma za rukopis. Nový majitel ho nicméně předal Německému literárnímu archivu v Marbachu, kde je dodnes. Sama Hoffe s archivem jednala o prodeji dalších dokumentů, než vše, co vlastnila, odkázala dcerám Ruth a Evě. Ty však při podobných snahách narazily.

Když chtěly v roce 2007 hned po matčině smrti prodat další materiály, přišel odpor Národní knihovny Izraele a vleklý proces. Do sporů vstoupil jako třetí strana i zmíněný archiv v Marbachu a snažil se přesvědčit soud, že vše patří rodině Hoffeových. Nenárokoval si právo na pozůstalost, jen možnost ji odkoupit a rozšířit tak sbírku. Vlastní totiž druhou největší Kafkovu kolekci včetně rukopisu Procesu či dopisů Mileně Jesenské. Až v roce 2016 izraelský Nejvyšší soud definitivně přiřkl díla Národní knihovně Izraele s tím, že rodina nabyla Kafkovo dílo nelegálně.

Izraelská strana slaví, německý archiv je tiše zklamaný a Hoffeovi mají pocit, že je stát připravil o dědictví. Právník Evy Hoffe označil dokonce verdikt za loupež prvního stupně.

Mezi Berlínem, Prahou a Vídní

Curyšský soud se sice v letošním rozsudku de facto pouze postavil za dřívější verdikty izraelských soudců, ale dlouho na sebe nenechaly čekat další ohlasy na celý spor, ve kterých nemohou chybět narážky na kafkovskou absurdnost a byrokracii. Počínaje tím, že Hoffeovi porušili Brodovu závěť, který zase předtím porušil závěť Kafkovu – čímž vznikl v podstatě kafkovský paradox.

Kafkovské rysy už mělo i to, jak byl případ veden: žalující i žalovaná strana byly označeny u slyšení stejně – „anonym“. Balint pak ve své knize – která případ i vztah Kafky a Broda rozebírá s téměř forenzní přesností – popisuje, jak často se kauza ocitala za věcnou podstatou sporu. Podle něj soud vyslal jasnou a ideologicky zabarvenou zprávu: jako Žid je Kafka židovský autor a jeho knihy jsou součástí židovského dědictví, jehož centrum je v Jeruzalémě.

Vrcholem židovské kultury se přitom stal literát, jenž si v deníku poznamenal: „Co já mám společného s Židy? Jen stěží mám něco společného sám se sebou.“ A ač je známo, že se učil hebrejsky, jeho knihy nejsou nesené židovskou perspektivou, ani v nich nevystupují židovští hrdinové. Navíc byl jeho postoj k sionismu ambivalentní a tvořil hluboko před vznikem Izraele. Podle některých odborníků tak Kafka jako vrchol židovské kultury postrádá logiku. „Mluvit o izraelském kulturním jmění mi přijde absurdní,“ poznamenal Reiner Stach pro deník Tagesspiegel již v roce 2010 s tím, že Kafka i Brod jsou pevně ukotvení v kulturním prostoru mezi Berlínem, Prahou a Vídní. S umístěním v jeruzalémském archivu souhlasí, jen mu vadí nacionalismus, který prosákl do soudu i rozsudku.

Podle britského kafkologa Juliana Preece z Univerzity ve Swansea by Kafkův archiv nejlogičtěji patřil právě do Prahy. A zdejší Památník národního písemnictví o jeho zisku v jednu chvíli skutečně uvažoval, ale nakonec od záměru ustoupil. „Byla to debata spíše akademická. I kvůli omezeným prostředkům, kterými disponujeme,“ říká ředitel památníku Zdeněk Freisleben. „Prokazovat, jak sem ty archiválie patří, je složité. I z konzultací s právníkem vyplynulo, že naše šance budou minimální,“ dodává Tomáš Pavlíček, vedoucí tamního Literárního archivu.

A jak se ukázalo, šlo ve sporu ještě o víc než Kafkovo židovství a přináležitost do myšlenkového prostoru. I pětasedmdesát let po konci druhé světové války se nad ním stále vznášel stín historie a holokaustu. Kulturní odkaz pražského, německy mluvícího Žida se stal aktuálním bojištěm mezi Izraelem a Německem. „Jak právníci u izraelského soudu debatovali, kde končí ochrana kulturní památky a začíná vyvlastnění, bylo stále zřejmější, že snaha Izraele nárokovat si Kafku (…) neodvisela jen od ujištění o Kafkově židovství, ale také od definování toho, čím Kafka není – německým národním pokladem,“ píše Balint.

Na argument, že Kafka patří do špičkově vybaveného německého archivu, protože psal, myslel, dýchal a trpěl německy, padla rozhořčená námitka: Jak si Německo může nárokovat židovského spisovatele, copak nezná svoji historii? „Říkají, že Kafkovy materiály budou bezpečnější v Německu. Že se o ně Německo dobře postará. Ale Němci se historicky příliš dobře o Kafkovy věci nestarali. Třeba o jeho dvě sestry – oběti holokaustu,“ poznamenal izraelský akademik Otto Dov Kulka v The New York Times.

Do půl roku

Praktická stránka věcí se však nyní zdá jasná. Zveřejnění a digitalizace literární pozůstalosti často trvá i několik let, jak se archivy potýkají s nedostatkem lidí i měnícími se pravidly pro archivaci. Nicméně světově proslulý Kafka a medializace procesů nesou téměř jistotu, že Národní knihovna Izraele udělá pro rychlé zpřístupnění pozůstalosti vše, co je v jejích silách. To potvrzuje kurátor Stefan Litt, který tu má Kafkův a Brodův archiv na starosti: „Jakmile dorazí materiály do knihovny, nebude zveřejnění trvat déle než půl roku.“ A dostupné by měly být i on-line.

Ve hře totiž není jen kulturní dědictví, ale i reputace a prestiž, kterou Kafka přinese. Sejfy plné Kafkovy pozůstalosti a stohy materiálu v bytě v Tel Avivu popustily uzdu fantazii a spekulacím, že by v nich mohla ležet nepublikovaná Kafkova práce. To ale Litt vylučuje: „Víme přesně, co sejfy obsahují a není to nepublikovaný rukopis. Jde třeba o rukopis povídky Příprava svatby na venkově nebo o tři pařížské deníky.“ Celkem podle Litta Kafkovy materiály představují pouze pět procent Brodovy pozůstalosti.

Velké naděje si nedělají ani literární vědci. „Nečekám, že by materiály obsahovaly něco zásadně hodnotného. Max Brod je měl pětačtyřicet let a nic s nimi neudělal, i když vydal několik Kafkových děl,“ myslí si Julian Preece a dodává: „Bylo by ale úžasné najít nové dopisy, hlavně ty od lidí, kteří psali Kafkovi.“ I tady však zůstává skeptický a jeho pocity potvrzuje nález v bytě Hoffeových v Tel Avivu. Z něj už si dokumenty knihovna vyzvedla a podle Litta jde hlavně o rukopisy, korespondenci a fotografie patřící Maxi Brodovi, menší pozůstalost Brodovy ženy a překladatelky Elsy a jeho bratra Otty, který zahynul v Terezíně. Kafka žádný.

Zajímavější by tak pro kafkology mohl být právě Brodův víceméně neprobádaný archiv, který obsahuje například korespondenci mezi Brodem a jeho ženou Elsou, kde se o Kafkovi často píše. „Nejdůležitější jsou pro mě Brodovy rané deníky,“ říká k tomu Reiner Stach, „z nich bychom se mohli dozvědět něco o Kafkových studentských letech – co četl, s kým se přátelil –, o nichž toho víme stále jen velmi málo.“ Bílým místem zůstává i Kafkův vztah k Doře Diamant. Kafkovy dopisy jsou ztraceny, ale ty, které Dora psala Brodovi, mohou mnohé osvětlit.

Čistě z praktického hlediska je dobře, že Kafkova pozůstalost po letech patří někam, kde je možné ji profesionálně spravovat a uchovat. Dokumenty „křehké jako podzimní listí“ nemusí vydržet navždy. „Mizení je horší než to, že někdo nemusí souhlasit s tím, kde jsou materiály uloženy,“ poznamenává Tomáš Pavlíček. U Brodova archivu přitom byla vzhledem k jeho skladování v bytě celkem reálná hrozba, že se část ztratí nebo bude zničena. Odhlédneme-li ovšem od praktičnosti, vyvstává otázka, kam vlastně přináleží spisovatel, jehož psaní se zrodilo z nemožnosti někam patřit.

Muž stvořený z literatury, jak se Kafka definoval v deníkovém zápisu z roku 1913, svým způsobem nepatří žádné instituci. Ostatně sám Kafka kdysi podobně a s lehkou ironií komentoval německé národní zbožštění Johanna Wolfganga von Goetha, které se projevovalo poutními výlety do jeho pracovny: „Nemůžeme nikdy vlastnit nic z velkého Goetha kromě jeho osamělých kroků krajinou.“ To samé by se dalo říct i o Kafkovi.