Venkovský prazdroj

Pro několik generací to byl symbol krajiny, kde leží jejich Domov. Ostatně tak se ten obrázek jmenuje: stojí na něm chasník před pluhem a sleduje dívku sedící na odpočívajícím tažném koni, jak mu svůdně hraje na housle. Oba jsou i pod mraky očividně zdravě opálení a za nimi se rýsují Trosky a Bezděz. Litografii vytvořil Josef Mánes v roce 1856 a v reprodukcích zdobila následující dekády příbytky bezpočtu českých domácností.

Mánes byl jedním z prvních umělců, kteří ve zdejší krajině hledali ztraceného ducha národa, jenž měl být podle dobových představ ukryt právě na nezkaženém venkově. On ani jeho následovníci ho nikdy nenašli. Místo toho se jim ale skrz vlastní, idealizované představy o našem vesnickém ráji podařilo vybudovat doslova na zelené louce novou národní kulturu, jež byla slovníkem 19. století plná „českoslovanské lepotvárnosti“. Jako na tom Mánesově obrázku: co Čech, to Přemysl Oráč, co Čech, to muzikant. Málokomu přitom vadilo, že umělec nemluvil česky a výkladový text přikládaný na reprodukce Domova si musel nechat přeložit z rodné němčiny od Karla Jaromíra Erbena.

Podobné paradoxy právě teď rozkrývá monumentální výstava a doprovodná monografie s názvem Jdi na venkov!, již připravil tým Západočeské galerie v Plzni. Akce zkoumá, jak se ona mytická „morální nezkaženost“ zdejšího venkova projektovala do umění a architektury od poloviny 19. století až do dnešní doby. Jak už…