Nic a všechno

Držitelem dvacátého šestého Českého lva za nejlepší film se předminulou sobotu stal univerzálně sdělný, citlivě natočený příběh o dvou puberťácích narážejících na svět dospělých nazvaný Všechno bude. Vzhledem k nominacím je to vítězství zasloužené. Nabízí se ale i myšlenka, že filmu pomohl dobře zvolený, pozitivní titul, který se dá vtipně variovat jako slovní hříčka do zpráv o celkových vyhlídkách českého filmu. Když vznikají snímky jako Všechno bude, tak nakonec možná opravdu všechno bude – i skutečně dobrý český film, na nějž už se tak trochu nevěří. Pokud chtěli hlasující vyslat pozitivní zprávu o budoucnosti českého filmu, pak nemohli volit jinak. Toman,Tlumočník nebo Zlatý podraz svými pohledy do minulosti mnoho užitku vyhlídkám do budoucna nedělají.

Z jednoho udělování cen nejde usuzovat na dalekosáhlé tendence či trendy v národní kinematografii. A už vůbec ne na razantní změny kurzu. Každý rok může být jiný. Jeden přináší víc historických látek, v jiném se zase mohou sejít projekty, jejichž tvůrce více zajímá současnost nebo obecnější či osobnější témata a nejsou navázány na místní historická traumata.

Čeští lvi ale přece jen jednu obecnější změnu nasvítili. Jejich výsledky odrážejí v jistém ohledu střídání generací a s ním i látek, které už několik let český film opatrně zažívá. Generaci Jana Hřebejka či Jana Svěráka dorostla v tvůrcích jako Olmo Omerzu nebo Jan Prušinovský konkurence, která sice (zatím) nevyrábí…