Matka podřimuje, já píšu

V loňském Respektu číslo 6 načrtl v rubrice Jeden den Martin Skořepa (1966), „t. č. v domácnosti (matčině)“, co obnáší jeho starost o nemohoucí maminku. Dnes můžeme říci, že to byl od něho text laskavě popisný, že pisatel z valné části nesdělil – a vzhledem k rozsahu ani nemohl sdělit – skutečnou dramatičnost situace. K tomu se někdejší učitel a průvodce turistů odhodlal v próze Rituál Turínského koně.

Vypravěč, velmi přiznaně autobiografický, se s matkou stiženou Alzheimerovou chorobou odstěhoval z Prahy do pohraničí, do města, jež nazývá Ašerov. Sám je po onkologické operaci stomikem, člověkem se střevním vývodem. Vlastní rodinu nemá, je homosexuál bez stálého partnera (a se soft „sado-maso“ sklony). Otec zemřel, matka mu zůstala jediným pokrevně blízkým člověkem. V poměrně ostře na sebe nastřihávaných fragmentech autor zaznamenává některé každodennosti od listopadu 2016 do loňského letního slunovratu a také se vrací do osobní minulosti. Polemizuje s kdečím, spílá kdekomu, komentuje kdeco – politiku, náboženství, společnost, umění (ostatně název knihy odkazuje k artovému filmu Turínský kůň Bély Tarra). A dává při tom průchod pobavené hořkosti včetně náhledu na sebe sama.

„Ne, nebrzdí mě hrdinství, jsem docela obyčejně vypočítavý,“ vysvětluje, proč odmítá matku někam umístit navzdory radám lékařů i nabídkám, že se v ústavu uvolnilo místo. „Ztratil jsem pracovní návyky. V hodinách, kdy matka neprudí, píšu. Celý text, který brzy dočtete do konce,…