Vidíš mě?

Globální kultura je dnes takřka bezvýhradně vizuální kultura,“ konstatuje sedmapadesátiletý britský teoretik, esejista a kurátor Nicholas Mirzoeff. Když se v první půli devadesátých let snažil s podobně naladěnými badateli na akademické půdě prosadit disciplínu, která si říká studia vizuální kultury, neobešlo se to bez odporu starších kolegů. Dnes o smyslu oboru není pochyb. Žijeme v záplavě vizuálních podnětů, v nichž se nedokážeme ani dobře vyznat, natož je dešifrovat. Každou minutu přibude na YouTube čtyři sta hodin nového videomateriálu a za jediný den se jen v rámci sítě Snapchat rozešle 3,5 miliardy fotografií. Jsou to gigantické archivy a zásobníky, které nikdo není schopen obsáhnout. Nehledě na skutečnost, že v rámci usnadnění komunikace se do vizualizací běžně převádí vše, co se odehrává na obrazovkách počítačů a chytrých telefonů.

Přesycení obrazy ovlivňuje, jak svět prožíváme, jak se k němu vztahujeme a jak vnímáme jeden druhého. Už od vydání svého Úvodu do vizuální kultury v roce 1999 (česky 2012) Mirzoeff nabízí pronikavé a nečekané interpretace toho, jak jsou podoba, množství a pohyb vizuálních informací úzce provázány s civilizačními, společenskými, ekonomickými a dnes už i klimatickými změnami. Novinka Jak vidět svět, jejíž český překlad Mirzoeff minulý týden pokřtil v Praze a při té příležitosti hovořil s Respektem, tyto teze rozvíjí a všímá si trefných detailů.

Autor má dar otevírat čtenáři oči nad jevy, které obvykle vnímá jen letmo…