Země těžkých rozhodnutí

V mírném pásmu je těžké najít venkovskou krajinu, které začátek jara přináší zvláštní půvab. Moldavsko rozhodně není výjimkou. Spíše naopak: stepní tráva na mírně a nekonečně se vlnících pahorcích je ještě spálená zimními mrazy a půda pod ní je rozmáčená a bahnitá. Žlutohnědý čvachtavý prostor protínají děravé silnice, které spojují navzájem si podobné vesnice a městečka: rozpadlá fabrika na kraji, blyštivé zlaté báně kostela uprostřed a mezi tím změť nízkých jednopatrových domků, skrčených, jako by je neviditelná síla tlačila k zemi. Stěny mají šedé nebo vybledle modré a na zahrádkách stojí postupně rozebírané vraky aut a další zbytky nářadí a strojů, které by se mohly ještě někdy hodit. Železo zápasí o místo se zatím holými stromy a křovisky.

Z jednolité nevzhledné masy lidských obydlí jen občas vysvitne nová zářivě oranžová omítka, opravená střecha, bílá plastová okna či obzvlášť výstavní brána v plotě. Znamená to zpravidla jedinou věc: člen rodiny, která tu žije, pravidelně posílá část svého výdělku ze zahraničí. Z Itálie, Ruska, Francie, Německa, Británie, Kanady. Dost na to, aby si ti, kteří zatím zůstali doma, nakoupili jídlo, šaty a další nezbytnosti a ještě jim zbylo na zvelebení skromného domku. Oficiálně žije v zemi přes tři miliony obyvatel. Ve skutečnosti o polovinu míň. Druhá polovina žije a pracuje v zahraničí. Odcházejí dospělí, své děti berou buď s sebou, nebo je nechávají doma do doby, než si budou moci dovolit se přestěhovat. Podle odhadů opustí Moldavsko tři sta lidí každý den, velká část z nich se nikdy nevrátí, a země se vylidňuje. Velký problém má prostě někdy novou – a matoucí – fasádu.

Těžké, ale nejlepší

Viorica Mamaliga je veselá mladá žena. Pokaždé když udělá vtip, a to dělá často, na chvíli se zarazí a nechá posluchače v nejistotě, a až pak se rozesměje. Tenhle týden jsou chvíle ticha trochu delší než jindy. Je čtvrtek – a v neděli její manžel odjel na celý příští půlrok. Tenhle model provozuje rodina Mamaligových už několik let. Manžel šest měsíců pracuje v západní Evropě, část peněz šetří a část posílá rovnou domů, a polovinu roku je doma. Už potřetí takhle odjel do Irska, kde pracuje na jatkách, a práce i život je tam dobrý. Devětadvacetiletá Viorica zůstává s pětiletým synem Corneliem a šedesátiletou matkou ve Vorniceni, městečku asi půl hodiny cesty autem od hlavního města Kišiněva. „Je to těžké, ale zatím nejlepší rozhodnutí,“ říká s pokrčením ramen černovláska, než se zase hlasitě rozhovoří směrem k matce, které zrovna pomáhá s pečením buchet.

Zůstává ve Vorniceni po celý rok z několika důvodů. Nechce tu nechat matku, která by tu po jejím odjezdu zůstala úplně sama. Vioričin bratr se také odstěhoval a do Moldavska se vrací jen velmi zřídka, což mu má jeho sestra za zlé. I oba její švagři jsou v cizině. A co je velmi podstatné, ve Vorniceni má Viorica Mamaliga práci. Na zdejším městském úřadě má na starosti to, čemu se v úřednické hantýrce říká „rozvoj komunity“: shání knihy do místní knihovny, techniku na odklízení sněhu z ulic i investory, kteří by ve Vorniceni chtěli zřídit nějaký malý podnik. Přesvědčuje spoluobčany, aby se zapojili do chodu města i jindy než při volbách. „Moje práce je vlastně dělat všechno pro to, aby tu alespoň někdo zůstal,“ říká.

Úspěch má omezený. Z okresu, v němž Vorniceni leží, se za posledních deset let odstěhovalo čtyřicet procent lidí a další odcházejí. V okolí není práce a ta, která tu je, je špatně placená. Z jednoho úřednického platu by Viorica sebe, syna a matku neuživila a rodina spoléhá na manželovy peníze vydělané v Irsku. Když Viorica Mamaliga prochází svým městečkem, s každým se zdraví a lituje, že na konci února nemá smysl ukázat návštěvě zdejší největší lákadlo, starý les, který je zatím holý. „A to je další důvod, co mě tu ještě drží. Mám to tu ráda, je to můj domov. Je hrozné vidět, jak se postupně vylidňuje,“ říká.

Postupně vychází najevo, že tento život „doma“ je až příliš provizorní. Její úřednické místo existuje jen díky jednomu z rozvojových programů Evropské unie. Až tu její matka nebude, zůstala by Viorica se synem v pomalu se vylidňujícím městě sama. A bude mít dvě možnosti. „Buď se nějak zásadně změní moldavská politika a to přinese naději, že má smysl se tu o něco pokoušet. Tomu nevěřím. Anebo odejdeme za manželem do Irska, za prací, do země, kde se dobře žije a kde jsou lepší školy pro naše děti,“ říká. „A bude to zase těžké, ale zase nejlepší rozhodnutí,“ popisuje budoucí cestu z města, které se teď snaží udržet při životě.

Sbohem, venkove

Exodus začal koncem devadesátých let. Po rozpadu Sovětského svazu se Moldavsko propadlo do hluboké ekonomické krize, která z něj udělala nejchudší zemi Evropy. „Přesto jsme ještě dlouho věřili tomu, že doma je to sice špatné, ale v cizině ještě horší,“ vzpomíná Silvia Bicenco, která v současné době, po pendlování mezi byznysem a státní správou v Moldavsku i zahraničí, vede zdejší pobočku české nevládky Člověk v tísni. „Pak se první lidé odhodlali jít za prací do Rumunska. A pak ještě dál, do střední a západní Evropy. A ukázalo se, že doma je špatně a v cizině líp,“ říká.

Následovala první vlna emigrantů, tehdy odcházeli hlavně třicátníci. Původně jen s cílem vydělat peníze – často prací na černo – a vrátit se domů. Děti mnohdy nechávali v péči prarodičů nebo jiných příbuzných. „Návrat však nebyl tak snadný. Většina rodin se stala závislou na penězích vydělaných v zahraničí. Jen díky nim bylo možné tu jakž takž slušně žít,“ vysvětluje Bicenco. Od poloviny nultých let proto odcházejí i mladí lidé – po základní škole, po vyučení nebo po univerzitě. Do Unie nebo do Ruska, hlavně do Moskvy a okolí. „Z nich už se nechce vrátit skoro nikdo, nemají tu žádné závazky,“ říká plynnou angličtinou seriózní čtyřicátnice.

Masový odchod a fakt, že emigranti na své příbuzné nezapomínají a posílají zpátky peníze, vytváří paradoxní situaci. Moldavsko má na papíře skoro dvakrát víc obyvatel než v realitě. Nezaměstnanost je podle oficiální statistiky zanedbatelná, ale je tomu tak proto, že podstatná část dospělých lidí v zemi nežije. Země se může chlubit obstojným hospodářským růstem, celou čtvrtinu moldavského hrubého domácího produktu však tvoří remitence, peníze, které do země plynou od emigrantů – což je podle Světové banky téměř světový rekord.

V půlmilionovém Kišiněvě, hlavním městě Moldavska, není nic z toho na první pohled znát. Po setmění se sice jeho ulice vyprázdní, ale jinak se moc neliší od dalších velkých měst postsovětského světa. Na hlavním bulváru, lemovaném okázalými budovami z padesátých let, mají své obchody drahé módní značky a přes proud aut je obtížné ho přejít. Na okraji města se otáčí stavební jeřáby a přibývají bytové domy. „Kišiněv to přežije. Práce je tu víc a láká lidi, kteří nechtějí nebo z nějakého důvodu nemohou opustit zemi. Kišiněv a pár větších měst. Zbytek země se v příští generaci vyprázdní,“ předpovídá Bicenco.

Co tam?

Venkov i Kišiněv zná Diana Raileanu (39) dobře. Vyrostla v Drochii, okresním městečku na severu země, vystudovala a několik let pracovala v hlavním městě. Italské Benátky už ale taky zná dobře – zdejšími postranními uličkami, kde každý turista ve snaze vyhnout se přeplněným hlavním ulicím nevyhnutelně naráží na kanály a slepé konce, se proplétá s jistotou místních. Žije tu dva roky, předtím strávila sedm let v Belgii. „Neodešla jsem proto, že bych vyloženě musela. Kišiněv mi nestačil, byla jsem si jistá, že mám na víc,“ říká elegantně oblečená žena, která svůj život popisuje věcně a systematicky, jako někdo, kdo ví, co chce, a jde si za tím.

O odchodu přemýšlela dlouho, se státnicemi z angličtiny a italštiny měla snazší cestu než většina spoluobčanů, ale nakonec se rozhoupala až díky pracovní nabídce, kterou dostal její tehdejší partner. Přestěhovali se do belgického Lutychu. Neměla v plánu naplnit stereotyp o východoevropském přistěhovalci, který vykonává podřadné práce. V Belgii si našla zaměstnání ve firmě, která zařizuje logistiku pro módní butiky. Stejnou společnost teď zastupuje i v Benátkách.

Se svým italským životem je spokojená. Žádné úřední překážky jí nestojí v cestě, jako mnoho Moldavanů má i rumunský pas (obě země mají silné historické pouto a hovoří stejným jazykem) a je zde prostě občankou Unie pracující v jiné členské zemi. Rozhodnutí odejít udělala jak kvůli sobě, tak kvůli rodičům v Drochii, které může finančně podporovat. Ani po deseti letech v cizině na domov nezapomněla, rodinu navštěvuje čtyřikrát nebo pětkrát do roka. A klade si otázku, jestli je správné, že i lidé jako ona, kteří by se v Moldavsku bez problémů uživili, houfně odcházejí.

„Jsem tady šťastná, ale netvrdím, že se nikdy nevrátím,“ říká. Podobně jako Vioricu Mamaligu znechucení nad moldavskou politickou scénou nejspíš přiměje k odchodu, Dianu Raileanu zase drží v Itálii. „To není běžné nadávání na politiku,“ říká, „vrátila bych se ale jen v případě, že budu mít aspoň základní jistotu, co se stane zítra, pozítří nebo za měsíc. A to v dnešním Moldavsku nemám,“ dodává.

Stejně jako úřední moldavské statistiky nabízejí uspokojivá čísla, vypadá zvenčí uspokojivě i moldavská vláda. Horlivě proevropská a přinejmenším deklaracemi se hlásící k funkčnímu a transparentnímu právnímu státu podle vzoru Unie – kam ostatně Moldavsko už deset let oficiálně směřuje. V Kišiněvě vlaje na úředních budovách víc modro-žlutých vlajek než v leckterém unijním hlavním městě.

Prozápadní politici se k moci dostali v roce 2009 po násilných protestech, které – kvůli podezření z falšování voleb – ukončily osmiletou vládu komunistické strany. Opakované volby skončily těsným vítězstvím proevropské koalice. Ta na chvíli přinesla naději svým občanům a stala se miláčkem unijních politiků. Reputaci jí však zničily korupční aféry, z nichž nejproslulejší je z roku 2014 a v Moldavsku je obecně známá jako „kauza jedna miliarda“ – z bankovního systému země tehdy zmizela miliarda amerických dolarů, částka odpovídající třetině ročních příjmů státního rozpočtu. Existuje důvodné podezření, že s podvodem je spojena vládní Demokratická strana, ovládaná Vladem Plahotniucem, oligarchou a nejmocnějším mužem země. V posledních dvou letech ztratila s moldavskou vládou trpělivost i Unie sama a výrazně omezila do té doby štědrou finanční podporu.

Odchod tolika lidí (a zároveň aktivnější části populace) zemi výrazně mění. V meziročních srovnáních OSN je Moldavsko nejméně rozvinutá země kontinentu a jen tak tak se drží nad hranicí rozvojového světa. Vše umrtvuje trvající politický pat: jedinou opozicí k současné vládě jsou socialisté nynějšího prezidenta Igora Dodona, k Moskvě obrácená strana plná postsovětské nostalgie. V zemi, kde se mírná většina voličů vidí spíš na Západě, nemá šanci na skutečně výrazný úspěch. V nedávných volbách uspěla i nová, protestní a proevropská strana ACUM (Teď) – není však dost silná na to, aby monopol dvou nejsilnějších stran rozbila.

„Vzdala bych se lecčeho ze svého současného života, pokud bych mohla mít pocit, že taková oběť nepřijde nazmar. Ale zatím jsem sobě i svým rodičům platnější tady,“ přemítá Diana Raileanu.

Zkoušíme to

Někdo se ale vrací. Kdo se chce ve středním Moldavsku jít pobavit na koupaliště, má dvě možnosti. Jet do hlavního města Kišiněva, nebo do druhého největšího města země, stotisícového Bălţi, vzdáleného dvě hodiny cesty autem. Jinde veřejný bazén není. Od letošního léta přibude nová možnost. Na okraji Sîngerei, malého okresního města, jedno malé koupaliště roste a spolu se svým manželem ho staví drobná černovláska Veronica Černogal.

Do domovského Sîngerei se vrátila před třemi lety, doteď byla doma se synkem. Šest let žila v italském Turíně, kde pracovala v cukrárně a v obchodě se sportovními potřebami. Seznámila se tu se svým manželem. Už spolu se na rok přestěhovali do Francie a pak se vrátili do Moldavska. Cílevědomá třicátnice se na svůj život, na své město a na své koupaliště dívá bez sentimentu. Návrat domů byl výsledkem složitého rodinného rozhodování – manžel, který je o několik let starší, strávil po stavebních pracích v západní Evropě půl života a „už prostě nemohl a nechtěl dál“, říká Veronica Černogal. Vystudovaná ekonomka by ve Francii nebo Itálii aspoň nějaký čas ještě zůstala, ale rozhodla se vrátit domů a zkusit tam něco opravdu velkého. Výsledkem je staveniště, které už má jasné obrysy a v červnu se naplní vodou a možná i platícími návštěvníky.

Na nápad manželů padly veškeré životní úspory a ještě byla nutná bankovní půjčka. Veronica Černogal má v ruce propočet, podle nějž by se náklady měly vrátit za šest let a pak by koupaliště mělo začít vydělávat. „Spokojená? To ještě nevím. Nevím, jak to dopadne. Jsem ale pyšná, protože už je jasné, že to dotáhneme do konce,“ říká, když stojí na kraji zatím prázdného bazénu. „Zkoušíme to. Když už jsme tady, nic jiného nemá smysl.“

Snadné to mít nebude. Podle mezinárodního srovnání se v Moldavsku podniká nejhůř v Evropě a srovnatelně s africkým nebo středoamerickým průměrem.