Den pětistý padesátý pátý

Poprvé vstávám ve tři ráno. Jako trapističtí mniši. Kalhotkové plenky se převlékají snadno a rychle, maminka je během pár minut uložena zpátky a rychle usíná. Já si však musím aspoň hodinu počkat, než zaberu taky.

Ranní úkony. Den co den, beze změny: obléknout, promasírovat nohy, postavit na bílou kávu, vybalit pečivo. Najít oblíbený šálek a nůž, který pamatuje mé dětství. Obvykle snídani připravuji sám, dneska je však máti mimořádně čilá, a pokud ji zbytečně neznervózním, jak bývá mým špatným zvykem, zvládne téměř všechno beze mě. Jen chleba musím ukrojit sám, to by už její ruce nezvládly. Nenápadně sleduji mléko, aby neuteklo. Pak už zbývá jen jediné: donutit ji, aby se přesunula ke stolu a neodbývala se vestoje. Posadit se jí už činí potíže. Snažím se jí nepomáhat a neodebírat položky v seznamu, kde je ještě soběstačná. Zůstávám nicméně v pohotovosti, kdyby náhodou zavrávorala.

Dopoledne zpravidla pospává. Dneska ale jedeme na fyzioterapii. Dopředu jí nic nesděluji, zbytečně bych ji rozrušil. Náš oblíbený taxík pro seniory už stojí před domem. Využíváme ho poměrně často, paní řidička patří do galerie tváří, které do naší osamělosti vnášejí vítanou změnu. V čekárně mamince svléknu kabát a přezuji ji. Vchází terapeutka a dává mi na půl hodiny opušťák. Pár kroků odtud je má oblíbená kavárna. Přichytím se na síť a přečtu si poštu. Od té doby, co jsem přestal pracovat, stačí, když se na net dostanu jednou týdně.

Ohřívám oběd z jídelny. Maminka loupe okurku a krájí rajčata na salát. Utírá nádobí. Cosi jako pracovní terapie. Pak uvaří kávu. Dokonce jsem ji naučil ovládat rychlovarnou konvici. Od jistého okamžiku však musím kontrolovat, zda je v ní dostatek vody. Dneska si s námi kafe vypije Boženka, naše kamarádka původem z rumunského Banátu. Přináší zákusky a kromě nich vybaluje sklenici i s domácí polévkou. Stříhá mamince nehty, čistí uši a ptá se mě, kdy má dorazit umýt okna a vymalovat kuchyň.

Boženka je pobožná, ne však fanatická. Ženy v mnoha případech (na rozdíl od mužů) svou víru nepřetvářejí na ideologii. Ani by to snad neuměly. Když jsem potřeboval odjet „prajdit“, vzala si maminku k sobě domů. Nemusel jsem si vymýšlet zástupné důvody. Trochu si jen rejpla, že jsem věčný puberťák a ve svým věku bych si už mohl dát pokoj.

Odpoledne si uděluji další dva opušťáky. Komusi nesu nákup do eldéenky. Přilepšení k nemocniční stravě s televizním programem, křížovkami, baterkami a sázenkami. Pak jdu běhat. V průměru několik kilometrů denně. Padesát týdně. Přes dva tisíce za loňský rok. Do polí, abych zamával vzdáleným horám. K řece nakrmit kachny.

Opušťáky mají pevné deadliny. Opozdím-li se, zastihnu matku vyčerpanou a plačící. Nebo i křičící. Nevydrží být dlouho sama, zvláště když se v zimě brzy smráká.

Po večeři sledujeme televizi. Zvířata, cestopisy a zprávy. Hlas sportovního komentátora provází naše přípravy na noc. Posledním bodem celodenní fugy je společná modlitba před spaním. Navyklá, nepříliš upřímná. Tak trochu zrcadlo naší (ne)komunikace, převážně technické: kde jsi, pocem, kup mandarinky, přines kapesník. Souvisleji slyším mámu mluvit, když dorazí Boženka. Tehdy se vypne k maximálnímu výkonu s rozvinutými vedlejšími větami. Aspoň na chvíli zazáří jako někdejší paní učitelka, kterou si v tomto vydání pamatuje půlka města. V mé přítomnosti spíš odpočívá. Hry všeho druhu ji unavují. Tenhle svět je pro ni už čímsi nenutným, ne-li odepsatelným.

Martin Skořepa, t. č. v domácnosti (matčině)