Toho srpnového dne, kdy za mnou na fakultu přišla Hana, se už od sedmé ranní v první budově právnické fakulty pořádala schůze studentské samosprávy. Jejím cílem bylo zaujmout postoj k výrokům vedení univerzity z předchozího dne. Ti nahoře se totiž nechali slyšet, že se studenty, kteří hledají problémy tam, kde nejsou, chovají se násilně a vyvolávají konflikty, odmítají komunikovat.
Nebyli jsme jediní, kdo toho roku bojoval za zrušení cenzury a svobodu na akademické půdě. Již od ledna propukaly studentské nepokoje v Polsku, Francii, Švédsku, Německu, Americe, a dokonce i v některých zemích Asie, a třebaže důvody protestů se napříč zeměmi lišily, cítili jsme zvláštní spojení a věřili jsme, že společnými silami můžeme ovlivnit budoucnost.
Haně bylo toho roku sedmnáct a dlouhé vlasy nosila vyčesané do vysokého drdolu. Poznali jsme se na konci května, když přišla studentské samosprávě na naší univerzitě vyjádřit podporu studentek střední zdravotní školy, kterou navštěvovala. Pozval jsem ji na kávu do univerzitního klubu a nejspíš jsem na ni musel zapůsobit, protože se dalších čtrnáct dní ochomýtala kolem školy, než se mě odvážila pozvat do kina. Chodit jsme spolu začali v červnu a záhy se ukázalo, že jsem její první vážná známost.
Shromáždění studentů se toho rána konalo v učebně číslo osm. Ve vydýchané místnosti se na zemi tlačilo více než padesát posluchačů právnické fakulty a několik zástupců studentských spolků ze spřátelených škol. Schůzi zahájil M. návrhem bojkotu…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
