S kladivem na klimatický budík

V Katovicích se nakonec podařilo sepsat knihu pravidel, podle nichž se bude realizovat tři roky stará klimatická dohoda z Paříže. Jasněji je díky tomu třeba v tom, jak budou jednotlivé země monitorovat a hlásit své emise skleníkových plynů, jak budou probíhat emisní kontroly a podobně. Důležité je, že společná pravidla více méně platí pro všechny státy, což plnění dohody značně zjednoduší. V závěrečném stopadesátistránkovém dokumentu z Katovic naopak chybí jasný závazek, že jednotlivé země přijdou už do roku 2020 s novými, radikálnějšími plány na snižování emisí skleníkových plynů - jak vyplývá z následujícího článku, který výjimečně odemykáme, současné závazky ani zdaleka nestačí. Pokud podobné texty oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

„Zkuste si to představit,“ vyzývá britský klimatolog Richard Betts. „Musíte být doma, protože venku se nedá vydržet kvůli horku. Elektřina často vypadává. Ohrožují vás nejrůznější katastrofy. Nedokážeme vyčíslit, kolik klimatických uprchlíků se dá do pohybu, ale jen kvůli stoupající hladině moří to mohou být desítky milionů lidí.“

Slova pronesená během klimatického summitu OSN v polských Katovicích popisují budoucí situaci v tropických a subtropických zemích, ve světě, který se oteplil o čtyři stupně Celsia. Jeden stupeň na této škále jsme již absolvovali a jednání konference se týkají hlavně toho, jak zastavit emise skleníkových plynů a dostat tak globální oteplování pod kontrolu. Jde o hodně – Katovice jsou označovány za nejdůležitější klimatický summit od pařížské konference před třemi roky, kde byla po letech neúspěšného vyjednávání konečně uzavřena celosvětová smlouva o boji proti globálnímu oteplování.

Pařížská dohoda tehdy tvořila jen hrubý rámec, prázdnou skříň, jejíž police je třeba vyplnit konkrétními nástroji k omezení klimatických změn, nacpat ji balíky peněz a na dveře vylepit pravidla, jak to vše používat. A uplynulých 14 dní, kdy katovický summit probíhal za účasti vyjednavačů a politiků z více než 190 zemí OSN, mělo ukázat, jestli uzavření poměrně vágní pařížské dohody nebylo cestou do slepé uličky.

Návštěvník v katovickém konferenčním centru přitom často zažívá nepříjemné déjà vu: většina toho, o čem se před třemi lety diskutovalo ve vypjaté atmosféře nočních jednání těsně před koncem pařížské konference, je v Katovicích znovu na stole, jako by se v mezidobí vůbec nic nestalo. „K jistému pokroku v jednotlivých tématech došlo, ale nic není dokončeno,“ potvrzuje nepříznivý dojem pouhé dva dny před plánovaným koncem konference Wendel Trio, ředitel CAN Europe, nevládní organizace zabývající se ochranou klimatu. „Kuchařská kniha“ pravidel, podle nichž by měla pařížská dohoda fungovat, je podle něj stále v nedohlednu.

Česká rada nad zlato

Už koncem předchozí dekády se země OSN dohodly, že nejpozději od roku 2020 budou bohaté státy každoročně posílat do rozvojových zemí 100 miliard dolarů, aby jim umožnily například stavět solární a větrné elektrárny, zvládnout stoupající hladinu moří a budovat hráze. Z hlediska západního daňového poplatníka to sice nevypadá jako šťastný nápad, ale bez vytvoření této globální finanční řeky se věci zřejmě nepohnou. Některé africké státy prakticky nemají vlastní elektrárny a peníze mají sloužit například k tomu, aby mohly přejít rovnou na obnovitelné zdroje a éru spalování uhlí přeskočit.

Zatím je k dispozici asi 60 procent požadované sumy a není jasné, kde se vezme zbytek – Spojené státy po nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu jasně řekly, že už nic platit nebudou. I mnoho dalších vlád se k posílání peněz moc nehlásí, ačkoli těžbu uhlí, ropy nebo jadernou energii dotují štědře. Část financí, která už je na stole, pochází ze soukromých zdrojů a asi třetinu zatím tvoří půjčky, jež bude jednou nutné splatit, což se mnoha chudším státům nelíbí. „Kdybych si měl vnitřně připouštět, jak pomalý je pokrok jednání, musel bych myslet na sebevraždu,“ shrnul frustraci ze summitu mimo záznam jeden z vyjednavačů. Ekologičtí aktivisté jsou pochopitelně otevřenější.

„Mnoho firem a vlád předstírá, že můžeme dál vypouštět emise tak jako dosud. To je nejen nezodpovědné, ale přímo kriminální chování. Lidé, kteří nic nezavinili, teď trpí,“ křičí během tiskové konference Ricardo Navarro ze Salvadoru, kde se v poslední době střídají povodně, sucha a hurikány. Jeho vztek pramení z dalšího rozporu, který se klimatickými jednáními táhne už léta. Pod často užívaným pojmem „klimatická spravedlnost“ si chudé země představují, že tíhu boje proti oteplování ponesou hlavně bohaté státy. Ty ovšem namítají, že jsme všichni na jedné lodi, navíc do rozvojového tábora oficiálně patří i země jako Jižní Korea nebo ropné velmoci Blízkého východu, které chudé rozhodně nejsou.

Odlišný pohled tak často ústí v bizarní scény: před zaplněným sálem, kam mají přístup jen vyjednavači a politici, mluví ministři z malých ostrovních států, jako jsou Kiribati, Tuvalu nebo Cookovy ostrovy. Upozorňují, že jejich zemím jde kvůli stoupající hladině moří o samu existenci, a stejně jako Navarro vyzývají k tomu, aby největší původci emisí proti klimatické změně zakročili rázněji. Bezprostředně po nich přichází na řadu český ministr životního prostředí Richard Brabec a vysvětluje, jak s emisemi bojujeme u nás: osvědčily se nám známé „kotlíkové“ dotace, příspěvek domácnostem na ekologičtější kotle pro vytápění. Co si s touto informací mají politici z potápějících se ostrovů počít, není jasné.

I tenhle rituál má podle dlouholetých účastníků jednání svůj smysl: jednotlivé státy navzájem signalizují své pozice a zdůrazňují, na čem jim záleží. Přesto se pár dní před koncem katovického summitu – a po více než čtvrtstoletí, co tyto konference každoročně probíhají – nemůže pozorovatel zbavit dojmu, že bychom se už měli blížit k hmatatelnějšímu cíli.

Bod, odkud není návratu

Jedním z těch, kdo by si představoval mnohem rychlejší pokrok, je i Hans Joachim Schellnhuber, teoretický fyzik, který si vydobyl pověst celebrity mezi vědci zabývajícími se klimatem. „Pracuji v oboru 20 let, a nikdy jsem nepociťoval větší obavy,“ říká na jedné z doprovodných akcí. Nestor snah varovat lidstvo před důsledky klimatických změn už ani nevěří, že jeho mise bude úspěšná. Podle něj se nepodaří splnit cíl pařížské dohody – tedy zabránit tomu, aby se Země do konce století oteplila o více než dva stupně Celsia, a pokud možno zařídit, aby se neohřála o více než 1,5 stupně. Tuhle možnost jsme prý propásli už před lety; teď jsme pravděpodobně na cestě k oteplení o více než tři stupně, a tedy ke světu plnému katastrof, o němž hovoří již citovaný Richard Betts.

Pokud se podle něj ohřeje planeta v průměru o čtyři stupně, pak lidé v tropech – kde teplota stoupne ještě výrazněji – nebudou moci ve dne téměř vůbec pracovat venku, protože se jejich organismus už nedokáže ochlazovat pocením. Stejně nesnesitelná vedra budou trápit i severní Mexiko, část jižního Turecka nebo Jihoafrickou republiku. Zatímco dnes ohrožují říční záplavy celosvětově asi 50 milionů lidí, ve „čtyřstupňovém“ světě to už bude kvůli silnějším přívalovým dešťům více než 200 milionů. I tropické cyklony budou mnohem ničivější než teď. Hladina oceánů se může jen do konce století zvýšit o metr a vzestup bude pokračovat ještě mnoho set let.

A fyzik Schellnhuber doplňuje, že to zdaleka není všechno. Planetu přirovnává k živému tvoru s mnoha různými orgány, přičemž selský rozum říká, že s oteplováním se každý z nich bude měnit jen postupně. Jenže jak učí teorie nelineárních systémů, jíž se Schellnhuber zabývá, změny se vzájemně ovlivňují, urychlují – a po překročení určitého bodu se systém může překlopit do úplně jiného stavu: amazonský prales se už během pouhých 100 let změní v savanu, ledový pokryv západní Antarktidy se začne hroutit. Důsledky těchto změn nelze předpovědět; hladina moří může v průběhu příštích staletí stoupnout o tři, ale také o 60 metrů. Schellnhuber promítá obrázek spící zeměkoule, kterou vytrhuje ze sna řinčící budík – ale planeta jej se zavřenýma očima bací kladivem a spí dál. Události na summitu téhle karikatuře odpovídají.

Důkazem je třeba nedávno zveřejněná zpráva, kterou si účastnické státy objednaly před třemi lety v Paříži: zachycuje rozdíl mezi oteplením o 1,5 stupně Celsia a o dva stupně, přičemž pouhého půl stupně navíc znamená například to, že vyhynou téměř všechny korály, nevratně začne tát ledový pokryv Grónska a chudoba zasáhne o stovky milionů lidí více. Zpráva také říká, jak tomu zabránit: celosvětové emise, které po třech letech stagnace od loňska opět rostou, musí začít od roku 2020 trvale klesat a na konci příští dekády pak být o více než polovinu nižší než dnes.

Znamená to přebudování energetiky, dopravy, zemědělství, jiný způsob péče o krajinu, konec plýtvání energií – neexistuje snad druh lidské činnosti, kterého by se změny netýkaly. Do poloviny století pak musí být emise v konečném součtu nulové. Nemluví se tu tedy o ničem menším než o rychlém konci éry fosilních paliv. Proti tak radikálním doporučením v Katovicích nečekaně vystoupily Spojené státy, Rusko, Kuvajt a Saúdská Arábie, načež summit zveřejnění zprávy odmítl „přivítat“, pouze ji vzal na vědomí. Je to významný signál, že řinčící budík se skutečně snažíme umlčet kladivem.

Cestovní mapa

Přesto se ne vše rýsuje v černých barvách. Dobrovolné plány, jak omezovat emise, které státy přijaly v rámci pařížské dohody, sice ke splnění jejích cílů ani zdaleka nestačí (viz graf), ale i díky nim se podařilo lecčehos dosáhnout. Emise vyspělých zemí již klesají – v letech 2010–2016 poklesly o více než čtyři procenta, ačkoli to byly převážně časy konjunktury. Je to důkaz, že motor ekonomického růstu nemusejí pohánět jen fosilní paliva.

Podle odhadů je však potřeba omezovat emise zhruba pětkrát více, než to děláme teď. Evropská unie v listopadu představila „cestovní mapu“, jak toho dosáhnout, a členské státy o ní budou následující dva roky jednat. Jak to dopadne, je opět ve hvězdách. „Představte si, že jste v rozsáhlém velínu, kde jsou stovky pák a tlačítek. Chcete-li splnit plán, musíte stisknout nikoli jednu po druhé, ale všechny najednou,“ přibližuje to Rob van Riet z nevládní organizace World Future Council.

Největší možnosti nabízí energetika, doprava a úspory energie v budovách. Změny budou stát obrovské peníze, podle řady studií včetně známé Sternovy zprávy se však vrátí v podobě nižších nákladů na léčbu nemocí ze znečištěného vzduchu, menších nákladů na následky povodní, nových pracovních příležitostí. Počáteční investice ovšem budou značné a najít peníze nemusí být jednoduché. „Znamená to například velmi rychle přestat se spalováním uhlí,“ opakuje základní mantru fyzik a klimatolog Bill Hare. „Tepelné elektrárny musí být odstaveny mnohem dříve, než doběhne jejich životnost.“

Láska k uhlí

A tím se dostáváme k dalšímu důvodu, proč jednání na summitu vázne. Právě uhlí je tu všude. Při příjezdu do Katovic jej ucítíte ve vzduchu, udeří vás do nosu pachem těžkého sirného smogu. Černá se na nekonečné řadě nákladních vagonů. Na nádraží jej prodávají v podobě přívěsků na krk, prstenů a náušnic. V konferenčním centru ho vystavují coby elegantní černou lahvičku s anglicko-polským nápisem „Sadza Soup“ – mýdlo z mouru. I když je Polsko známo obdivem k uhlí, ze kterého vyrábí 80 procent elektřiny, tak výraznou přítomnost černé suroviny by návštěvník klimatické konference přece jen nečekal.

Polská vláda přitom staví další tepelné elektrárny, zatímco větrné na pevnině hodlá zavřít. „Vládnoucí strana Právo a spravedlnost to slíbila ve volební kampani,“ vysvětluje podivnou strategii mladá polská právnička zabývající se energetickou politikou Joanna Flisowska. „Ne kvůli obavám ze sociálních nepokojů, ale prostě kvůli svému zastaralému pohledu na svět.“ Ještě v roce 2040 chce Polsko vyrábět téměř čtvrtinu elektřiny z uhlí, což je se slovy Billa Hareho i s evropskou strategií v příkrém rozporu.

Také proto se podle všeho jednání na summitu téměř nehýbe z místa. Pořádající Polsko konferenci předsedá, a mělo by tedy otevírat cestu ke kompromisům, smiřovat rozhádané státy, uklidňovat horké hlavy. Podle kuloárních informací si však moc dobře nevede. „Polské předsednictví touží prodat výsledek summitu jako úspěch, ale ve skutečnosti nemá na opravdovém pokroku zájem. Nechce například, aby v závěrečném textu bylo napsáno, že státy musí do roku 2020 zvýšit své závazky. To by se totiž týkalo i Polska,“ tvrdí Klára Sutlovičová, analytička českého think tanku Glopolis. Podobně se ovšem podle dalších pozorovatelů chovají také Spojené státy, Rusko a další země, které se za Poláky schovávají.

V pátek vpodvečer, kdy by měl summit oficiálně končit, tak vládne v Katovicích chaos. Ministři jednali celou noc, evropský komisař pro klima Miguel Cañete se ráno sune chodbou v čele svity průvodců a nepůsobí odpočatě. Tiskové konference odpadají, rozhodující plenární zasedání je neustále odkládáno. Návrhy závěrečných textů nejsou dotaženy a neustále se mění.

Nedaří se dořešit otázku financí a jasné není ani to, jestli bude zmíněná „kuchařka“ pravidel pařížské smlouvy stejná pro všechny, nebo se recepty pro rozvojové země budou v něčem lišit. V textech pořád chybí jasný závazek, že státy do roku 2020 přijdou s jasným plánem, jak zvýšit úsilí v omezení emisí. Neví se, jak se summit postaví ke zmíněné zprávě o oteplení: ta totiž zároveň shrnuje, co nám v roce 2018 říká věda, a je nesmírně důležitá pro další jednání. Vypadá to, že se konference protáhne do soboty, možná do neděle. A že se nejspornější body tak jako v minulých letech odsunou na budoucí jednání.

„Summit v Katovicích nejspíš klimatickou změnu nevyřeší, ale možná není třeba ztrácet veškerý optimismus,“ komentuje před zaplněným přednáškovým sálem pomalý pokrok jednání Schellnhuber. Mladá generace už často myslí jinak a možná si s problémem poradí lépe. „Třeba to bude mladý člověk sedící tamhle v poslední řadě, kdo nastartuje změnu. Jak víme my klimatologové, i malá porucha může způsobit hurikán.“