Přesčas

Jsem ve výtahu. Jsem tu zaseklej už přes deset minut, s telefonem bez šťávy. Jedním slovem perfektní.

Mačkám znova nouzový tlačítko. Pár dalších nekonečných minut se zase nic neděje. Najednou to v ovládání zachrčí:

„Dobrý den, pohotovostní služba MKO výtahy. Jak vám mohu pomoci?“ Typický hlas teleoperátora. Předstíraný zájem, inertní emoce.

„Haló? Jsem už nějakou dobu zaseklý v…“ nestačím doříct a vtom mě přeruší: „Á, už to vidím, porucha v sektoru 503M. Jednotka K10 pomlčka dvanáct. Ihned vysílám pohotovostní jednotku, pane, vydržte.“

Odmlčí se. Komický, říkám si. Co mám asi dělat jinýho než vyčkávat?

V reproduktoru to zase zachrčí: „Haló? Naši hoši by tam měli být za dvacet minut.“

Dvacet minut, no to potěš. Ale aspoň že tak. „Naši hoši“, kdo takhle dneska mluví, proboha?

„Haló…?“ Ozvu se po nějaký době.

Ticho. Konstrukcí kabiny prosakuje hukot výtahový šachty.

Od prvního kontaktu s tím chlápkem uběhlo už bezmála čtyřicet minut. Zírám na svou protáhlou karikaturu v odraze chromu. Nasranej jak mraky. Kde se to přirovnání vlastně vzalo? Pravdou je, že nasranej jak mraky fakt jsem. Na displeji bliká červenej nápis, strohej jak pošťačka za přepážkou – „porucha výtahu“. Zmáčknu ještě jednou červený tlačítko. Nic. Nikdo nereaguje. Ne že bych si ten neplánovanej pobyt ve výtahu kdovíjak užíval, ale pro rozenýho klaustrofobika by to byla instantní smrt. Ale já NEJSEM klaustrofobik. Na druhou stranu, klaustrofobici asi výtahem tak často nejezdí.…