Vyvézt smutek do vesmíru
Jeden z prvních horkých kandidátů na Oscara hledá vytržení i nový smysl v přistání na Měsíci
Co se konspiračních teorií týče, patří ta o Měsíci k těm nejpopulárnějším. Podle ní Američané zfalšovali první přistání z roku 1969, aby vyhráli ve vypjaté atmosféře studené války vesmírný závod se Sověty. Ve filmu První člověk však není pro pochybnosti místo. Režisér Damien Chazelle posílá diváka na Měsíc, aby bez výhrad přijal, že tam Neil Armstrong byl.
Jakýmsi leitmotivem filmu by mohl být slib amerického prezidenta J. F. Kennedyho ze začátku šedesátých let, že dostane astronauty na Měsíc ne proto, že je to snadné, ale protože je to těžké.
Obtížnost se tu přitom neměří technologickou náročností kosmického programu a genialitou těch, kdo se na něm podíleli, jako to třeba dělá starší Apollo 13. V Prvním člověku je vše osobnější, jak se snímek soustředí na hrdinův život a soukromí poznamenané tragédií. Vizuálně pohlcující snímek, o němž se mluví jako o horkém kandidátovi na Oscara, ukazuje nově tíhu a tragédii na cestě k nepředstavitelnému. Pro ambiciózní film od ještě ambicióznějšího režiséra je určující slovo intimní.
Zároveň se snaží fungovat jako kinematografický simulátor, který bere diváka na cestu s Armstrongem, jak je to jen možné. Aby s ním zažíval alespoň zlomek pocitu klaustrofobie, úžasu, fascinace, pokory. Národní mytologie standardně spojovaná s vesmírným programem zde ustupuje do pozadí, přesto má První člověk zajímavý politický rozměr. Film stejnou měrou starosvětský (ve vyprávění a nostalgii) jako moderní (ve…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu