Už víme, zbývá uvěřit

Budou naše děti (už jich se to totiž týká) nevěřícně a bezmocně kroutit hlavami nad tím, jak lehkovážně a neschopně jsme se stavěli k nejvážnější hrozbě své doby?

Té otázce se nejde vyhnout poté, co byla minulý týden zveřejněna další zpráva klimatického panelu OSN o stavu globálního oteplování. Ta má tentokrát víc alarmující tón než obvykle. Pokud vynecháme detaily (ke čtení jsou na str. 67), zhruba se v ní říká, že svět má v příštích několika letech poslední šanci zabránit katastrofě.

Pokračující růst teploty uvrhne do chudoby miliony lidí. Jejich zoufalá snaha přežít se nepříznivě projeví i v bohatší části světa. Jak, to lze vytušit ze strachu, který v nás vyvolávají čluny se syrskými uprchlíky či ekonomickými migranty z Afriky mířícími už teď k evropským břehům. Nezůstalo by jen u obrany proti postiženým nešťastníkům odjinud, také my bychom byli zasaženi drtivými extrémy počasí s masivním vlivem na životní úroveň.

I díky varování z minulého týdne je šance připomenout, že lidé už mají ohledně největší reálně se rýsující globální hrozby všechny informace, které potřebují. Disponujeme výsledky důkladných měření teplot v atmosféře či oceánech, máme zanalyzovaný jejich vliv na zeměkouli. Díky detailním vědeckým zprávám víme, co se kolem nás v přírodních procesech stane, pokud se teplotní trendy nepodaří v řádu let (tedy nikoli více desítek let) změnit. Přesněji řečeno víme, pokud chceme vědět a uvěřit.

Zda skutečně chceme, je dnes možná nejdůležitější…