Vyzvednut a navrácen

Slunečný zářijový den se právě přehoupl do své druhé poloviny a tichá stezka ve stínu vzrostlých javorů na okraji Karlových Varů se zdá být ideálním místem pro výlet na sklonku babího léta. „Tady máme svého skutečného šéfa,“ pronese štíhlý třicátník s úsměvem německy a mávne rukou směrem k rozměrné mramorové bustě. Třicítka mužů a žen shromážděných před ním v půlkruhu se srdečně směje a o chvíli později se přesouvá na vyvýšeninu pod stromy, aby se s nadživotně velkou hlavou svého „skutečného šéfa“ – Johanna Wolfganga von Goetha – vyfotila. Tenhle šéf už je sice celých 186 let mrtvý, německý Goethe-Institut však stále nese jeho jméno a pečuje mimo další aktivity také o odkaz tohoto spisovatele, považovaného za jednoho z největších německých autorů vůbec. České a německé zaměstnance tuzemské pobočky institutu, jemuž se o PR a kontakt s tiskem stará zmiňovaný třicátník Tomáš Moravec, ovšem do západočeského lázeňského města minulý týden přivedl kus mramoru, který stojí na stezce o pár metrů dál.

Je z prvotřídního carrarského mramoru, z něhož s oblibou sochal třeba Michelangelo, a váží úctyhodných šest tun, ale jinak to není zrovna výstavní kousek. Kámen je otlučený a špinavý, na pár místech jsou patrné stopy po lžíci bagru, na přední straně chybí reliéfní deska, která – jak víme ze starých kreseb – kdysi zobrazovala básníka a jeho múzu s číší vína. Písmena jména Goethe se kdosi pokoušel zcela odstranit, takže jsou jen obtížně čitelná. Jde o podstavec, na němž od konce 19.…